Když skončí dlouholetý vztah, je těžké oznámit okolí, že už spolu nejste. Jenže co se může stát, když jeden z partnerů takovou věc ani okolí oznámit nechce, a prostě se tváří dál, jako by se nic nedělo a k rozchodu nedošlo? To se dozvíte v Mirkově příběhu...

Mirek měl s Jarmilkou vážnou známost. Tak vážnou, že spolu byli sedm let. Bydleli spolu, ale čím déle žili na hromádce, tím více jejich vztah chladl. Dostali se až do bodu, kdy Mirek zjistil, že už dál s Jarmilkou být nechce. „Celé se to ve mně zlomilo a prostě už to bylo bez emocí. I z Jarmilčiny strany, ne jen z mé – prostě jsme spolu byli úplně samozřejmě, bez impulzů, bez touhy. Spíš jako dva spolubydlící,“ popisuje situaci Mirek. „Kdybychom alespoň měli víc společných zájmů jako na začátku, ale v posledních dvou letech jsme se doma jen potkávali a naše světy se míjely.“

Jestli si myslíte, že Mirek celou situaci rozetnul jako blesk z čistého nebe, tak se mýlíte. „Nějakou dobu jsem se to snažil řešit, jenže my nikdy neměli moc vyrovnaný vztah, byly věci, o kterých jsme spolu moc nemluvili. A řešit napřímo problémy, které člověk vidí na tom druhém, by byla akorát cesta k hádce. Tak jsem to probíral s její nejlepší kamarádkou Simčou a doufal, že si to nějak předají. Kamarádka byla plná pochopení, ale nedošlo ke klasickému modelu, že by vycítila příležitost a skočila po mně. Jednak bych to nepřipustil, a jednak ani Simča není ten typ. Jenže Jarmilka to asi nechtěla slyšet ani od ní. Prostě ty problémy zazdívala. Když jsem se Simči zeptal, jestli spolu mluvily, řekla, že ano. Uplynul měsíc, dva a nic se nedělo.“

ilustrační foto

Mirkova nespokojenost se prohlubovala a Jarmilka se stále tvářila, jako by se nic nedělo. „Kdybych viděl nějaký náznak snahy něco změnit, tak bych vztah neukončil. Ale jak se stále nic nedělo, zjistil jsem, že jsem nám přestal dávat šanci. Nebudu popisovat všechny důvody, za osm let vztahu se jich nastřádá, že se jeden sám diví. Když jsem dospěl do bodu, kdy jsem si řekl, že jsme se měli rozejít už před rokem, ukončil jsem to.“

Jarmilka celou situaci nejdřív nebrala tak vážně, jak byla. Prosila Mirka o další šanci, ale Mirek byl neoblomný. „Řekl jsem jí, že už v nás nevidím budoucnost. Že mi nebude vadit, když se bude o něco pokoušet, ale já že tomu šanci nedávám. Dohodli jsme se, že si tedy najdu nějaké jiné bydlení, a než se to vyřeší, budeme před společnými známými a rodinou jako naoko spolu. Jarmilka ale asi nečekala, že se odstěhuju tak rychle.“

Mirek se dočasně přesunul ke kamarádovi, který po nějakou dobu jako jediný věděl, co se vlastně stalo. Jenže Jarmilka se stále snažila dostat Mirka zpátky. „Najednou mi třeba píše zprávu, jestli počítám s víkendem, že jedeme na ty tátovy narozeniny... Jednou jsem to skousl, dvakrát, možná i třikrát, ale celé to přetvařování před rodiči i před kamarády mi přišlo hrozně falešné. Ale zase jsem nechtěl všechno provalit sám, aniž bych se na tom s Jarmilkou domluvil.“

Jarmilka ale odmítala rozchod akceptovat. „Tak jsem jí začal odmítat jí naplánované akce, na kterých chtěla, abychom byli jako pár. Prostě jsem jí řekl, že s ní nepojedu. Vyčetla mi, že jsem jí to slíbil, i když to nebyla kolikrát pravda. Odjela sice sama, ale když se někdo zeptal, kde jsem, vždycky, co jsem se tak dozvěděl, to nějak zaonačila, jako že jsem nemohl třeba kvůli práci. Ani náznak toho, že jsme se rozešli. A pak mi třeba píše její máti, že je jí líto, že jsem tak nemocný...“

Situace vygradovala v neuvěřitelné dusno. „Teď je to tak, že spolu s Jarmilkou jakože naoko jsme, ona mě stále nutí s ní někam chodit a tvářit se šťastně, ale když si k ní přijdu pro nějaké věci, tak spolu nepromluvíme jediné slovo. Většinou se někam zavře. A když už promluví, tak na mě křičí, jak jsem jí zničil život. A že ji ještě nikdy nikdo tak nezklamal. Někdy se to snažím ustát, ale často se neudržím a řeknu jí něco va smyslu, že rozchod není jen záležitost jednoho člověka, ale páru, a už po sobě štěkáme. Přitom o tom, že jsme se rozešli, ví jen Simča, pár mých kolegů a ten kamarád, u kterého bydlím. Zatím jsou vázáni mlčenlivostí, ale musím říct, že mi z toho jde hlava kolem a hrozně se těším na okamžik, kdy se s Jarmilkou konečně dohodneme a náš rozchod oznámíme okolí. Vždyť tohle dusno už trvá skoro rok... Jenže s Jarmilkou prostě není vůbec řeč. Kdykoli se s ní snažím sám sejít, utíká, kdykoli si píšeme, zahrne mě výčitkami a veškerá řešení toho nestavu odsune. A pak mi napíše, že už dárky pro mého bráchu k narozeninám koupila, ať se o to nestarám a jen zařídím návštěvu. Je to vážně na hlavu...“

Stala se vám někdy podobná situace? Co byste Mirkovi poradila? A proč myslíte, že se takhle Jarmilka chová?

Přečtěte si také...

Reklama