Vzpomínáte na ty doby, kdy byl internet v plenkách? A co internet! Byly doby, kdy se posílaly diskety, na kterých probíhal chat. Od diskutujícího k diskutujícímu, z ruky do ruky. Každý si mohl přečíst, co ti před ním napsali. To opojení technikou! To kouzlo komunikace! Pokud čtete Pratchetta, tak ten to přesně vystihl ve svojí Zaslané poště. Pošta musí proudit, říká se tam. A vy víte, že je to pravda.
Nutkání s někým mluvit... A kdo je osamělejší než člověk u počítače? S tou neživou krabicí, která sice umí daleko víc věcí než vy... No jasně! Vždyť ta věc toho umí daleko víc než my, sakra! Jak tohle snášet? Lidi potřebují lidi. A bůh jménem internet nám dal chat.
Samozřejmě že se komunikace na síti používala zásadně k řešení pracovních věcí. Firemní chat přece stál trochu programátorského úsilí, ale najednou už se nemuselo nikam běhat a všichni věděli o všem daleko rychleji.
Poprvé to zapnete po práci, když už máte všechno hotové a zbývá vám půlhodina, než budete muset někam odejít. Jenom půlhodina. Ahoj, jsem Dalila a je mi 17. Smajlík. Jsem blond, měřím 172 cm a mám modré oči. Smajlík. Odkud jsi ty a co děláš? Zase nějaký smajlík. Telátko! Usmějete se. A odpovíte. Dalila se jmenuje ve skutečnosti Květa a sedí u mamky v práci a nudí se, než půjdou nakupovat.
Půl hodiny je v čoudu, pak další půl a Květa Dalila musí jít na ten nákup. Ale zítra mají ve škole výpočetku a doufá, že tu na ni budete čekat.
Ženám se zase ozývají modroocí svalovci, jaké svět neviděl (a nikdy neuvidí, protože programátoři a uhrovití studentíci mít opálené svalstvo nikdy nebudou). Jsou velmi milí, chápaví a s největší pravděpodobností i přes líčení všech sexuálních praktik, které s vámi budou jednou, až se konečně sejdete, provádět, jsou to panicové.
Těch je na chatu neuvěřitelně vysoké procento, protože na písmenkách není vidět, že se zrovna červenají jako vlčí máky.
Tak či onak, najednou zjišťujete, že u toho počítače trávíte nějak moc času. Podezřele moc času. Na kafi nebo na vínu jste nebyli, ani nepamatujete, ale hlavně že komunikace proudí, že se bavíte! Že nejste u počítače tak sami.
Venku je už ale moc hezky, tak snad se chataři trošku zmátoří a vyrazí se podívat, jestli jim ještě stojí chatička. Letos by se do ní dal už třeba také konečně přivést internet!
Nový komentář
Komentáře
Já jsem nikdy chatu na chuť nepřišla.
I když jsem to párkrát zkusila
Když už, tak spíš plkám s někým známým po icq
Na chat nechodím, to si radši vyrazíme s kamoškama na pořádnej flám, baví mě to spíš tady, něco novýho se dozvím, něco svýho řeknu v diskusi a tak
Chat byl mým pojítkem s přáteli, když jsem žila v Brně. Dnes už na něj nemám potřebu chodit.
Chodila jsem na chat, když mi bylo takových 18, 19. Teď už jsem na to asi moc stará
Žábina:
mě taky, ale bohužel se sem dostanu málo
na chatu jsem byla jeden čas závislák
chodívala jsem na atlasovský pokec, bylo to tam príma, našla jsem si tam i přítele, který za mnou jezdil cca 3 roky z Ostravy do Fr.Lázní
ale pak to celý překopali (k horšímu)
tahle závislost už mě přešla, mám doma ICQ a Skype a to mi pro komunikaci s dlouholetými známými úplně stačí
mě to víc baví tady...diskuse pod články a tak, než plkat o ničem
Jeeje.. rok 1997, český internet v rozpuku a po prvním diskuzním serveru MaMedia vznikají další a další...a domácí počítač je zároveň pracovním nástrojem i hračkou, připojení na analogové ústředně za paušál... to byly časy! :-)
Chat mi pomohl přežít ve francii na stáži kde jsem byla pro většinu místních ten plebs z východu (nebo se styděli mluvit anglicky). Ze začátku tam ještě byli zahraniční studenti, ale pak se rozprchli na prázdniny a národní park za univerzitou uzavřeli kvůli nebezpečí požárů. Přiznávám že možnost si s někým pokecat česky mi zachránila duševní zdraví, ale doma už jsem to nikdy nezopakovala a nikterak mi to neschází