Charlotta Belgická byla ctižádostivá císařovna mexická

Když se na evropských dvorech ohlížel po nevěstě Maxmilián, mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., padla jeho volba na belgickou princeznu Charlottu. Její otec Leopold I. byl touto nabídkou poctěn. Šťastná byla i Charlotta. Ale ne dlouho. Brzy zjistila, že vlastně byla tak trochu náhradnicí.

Charlotta byla čtvrtým a nejmladším dítětem a zároveň jedinou dcerou velmi ctižádostivého prvního belgického krále. Ten byl původně ženatý s dědičkou britského trůnu, a kdyby nezemřela při porodu, Leopold by se nejspíš stal princem – manželem britské panovnice. Když nově vznikla v roce 1830 Belgie, dostal Leopold nabídku od belgického parlamentu stát se belgickým králem. Rok nato se oženil s francouzskou princeznou, Charlottinou matkou. Na královském dvoře v Bruselu se všechno měřilo penězi. V tomto duchu byla vychovávána i Charlotta. Peníze a moc zde hrály hlavní roli.

Charlotta byla vzdělaná, ctižádostivá a do Maxmiliána zamilovaná. On však do konce svého života miloval a vzpomínal na svou lásku, princeznu Amálii z Braganzy, která náhle zemřela ještě před jeho seznámením s Charlottou.

Portréty Charlotty a Maxmiliána – z výstavy věnované Maxmiliánovi Mexickému – Hofmobiliendepot ve Vídni v roce 2013

Svatba sedmnáctileté Charlotty s pětadvacetiletým inteligentním a sympatickým Maxmiliánem se konala v roce 1857 v Bruselu. Belgie byla bohatá díky spekulacím v Kongu, a i když byl Leopold dost šetrný, svou dceru, která byla jeho miláčkem, opatřil velkorysým věnem. Na oplátku však předem požadoval pro svou dceru i zetě reprezentativnější společenské postavení. Tituly arcivévoda a arcivévodkyně byly pro něj málo. Císař František Josef I. tedy svého bratra – díky intervenci jeho budoucího tchána – ustanovil generálním guvernérem Království lombardsko-benátského.

Charlotta byla považována za jednu z nejkrásnějších princezen své doby. Když přijela do Vídně, okamžitě si padla do oka se svou tchyní Žofií Bavorskou, zatímco se svou švagrovou, císařovnou Sissi, společnou řeč nikdy nenašla. Ta ji totiž díky její kráse považovala za nežádoucí konkurenci, naopak Charlotta zase žárlila na Alžbětino postavení císařovny i její dobré vztahy s Maxmiliánem.

V severní Itálii si manželé vybudovali na pobřeží Terstského zálivu nádherný zámek Miramare. Vše vypadalo zpočátku ideálně. Jenže Maxmilián měl o severní Itálii trochu jiné politické představy než jeho konzervativní císařský bratr. Začal zde provádět liberální reformy, s nimiž byl ovšem František Josef absolutně nespokojený. A tak nečekaně Maxmiliána zbavil všech pravomocí. Nemohl samozřejmě tušit, že to byl vlastně počátek jedné velké tragédie v habsburském domě.

Maxmilián upadl do depresí a bylo mu jasné, že ho bratr v dohledné době nepověří žádným důležitým úkolem. Život bez budoucnosti na Miramare ho neuspokojoval. A Charlotta? Té se doslova zhroutil svět. Byla to přece jen královská dcera, navíc mnohem ambicióznější než její manžel. Navíc se ukázalo, že Charlotta nemůže mít děti.

Nádherný zámek Miramare u Terstu si bohužel Maxmilián s Charlottou příliš neužil

A tak se nebylo čemu divit, že se oba manželé nadchli pro pofiderní plány francouzského císaře Napoleona III. a jeho manželky Evženie, kteří měli v úmyslu získat rozhodující vliv v Mexiku a zřídit tam pod patronací Francie císařství. Francouzské vojenské oddíly tam byly ostatně neoficiálně již delší dobu. Brzy se o Mexiko začaly zajímat i Anglie a Španělsko – přece nenechají tak bohatou zemi Francii! A tak projevily ochotu podpořit vznik mexického císařství rovněž vysláním vojenských oddílů.

Jenže kdo bude mexický císař? Volba nakonec padla na Maxmiliána. Konečně bude mít jeho život nějaký smysl! Nejvíce nadšená byla Charlotta, viděla v tom obrovskou šanci! Její královský otec, kterého Maxmilián požádal o radu, zaujal neutrální postoj, ale rozhodně mu nic nevymlouval.

Maxmilián dlouho váhal, odrazovala ho především jeho matka Žofie, vědoma si nebezpečí ve vzdálené a neznámé zemi. Ostatně i císař František Josef se k celé akci – jak se ovšem ukázalo teprve o několik let později – stavěl velice skepticky a bratra před tímto pofiderním podnikem varoval. Doporučil mu ale, aby se snažil získat vojenské záruky Francie, Anglie a Španělska ještě před odjezdem.

Jenže Maxmilián i Charlotta se již rozhodli korunu přijmout a do Mexika i přes varování a bez vojenských garancí přece jen odjet. A to se nedlouho před odjezdem Maxmiliánovi naskytla možnost získat titul řeckého i polského krále! Maxmilián se ovšem cítil jako misionář, měl v plánu být moderním vladařem, svou novou zemi chtěl hospodářsky pozvednout a zavést tam evropskou kulturu. Realita však byla úplně jiná.

Ačkoli Napoleon III. Maxmiliánovi a Charlottě tvrdil, že je zvolilo 60 %  tamního obyvatelstva, byl to naprostý nesmysl. Většina obyvatel byla negramotná a o žádných volbách neměla ani tušení. Vůdce opozice Benito Juárez se ještě před jejich příjezdem nechal provolat prezidentem, a tak Mexičané dávali otevřeně najevo, že žádné cizince nepotřebují a nechtějí.

Charlotta si zpočátku neuvědomovala vážnost situace a užívala si titul císařovny. Maxmilián se snažil orientovat ve složité situaci v zemi a začal provádět reformy. Například v dobré víře u příležitosti svých dvaatřicátých narozenin vyhlásil amnestii pro všechny politické vězně. Byl naivní, protože se domníval, že v zemi tímto krokem vyvolá nadšení. Znepřátelil si ale konzervativní kruhy, které ho původně podporovaly. Ty pak ztratil definitivně, když začal připravovat pozemkovou reformu. Popudil si proti sobě i církev, když chtěl bojovat proti zkorumpovaným biskupům. Také kulturní plány nenašly podporu. Proč tu zavádět knihovny, když se tu dalo žít i bez nich, proč vyhazovat peníze, aby tu byla stejná kultura jako ve střední Evropě?

Brzy nebyl nikdo, kdo by v Mexiku mladého císaře podporoval. Své vojenské jednotky odtud už dávno stáhl i Napoleon III., když poznal, že je v Mexiku bezvýchodná situace. Oporou Maxmiliánovi nebyla ani Charlotta. Dala mu jednoznačně najevo, že neexistuje větší hanba než zřeknutí se trůnu. Nabídla se, že odjede do Evropy a pokusí se pro něj získat pomoc. Jenže kamkoli přišla, všude narazila na nezájem. Neuspěla ve Vídni, ani u Napoleona ve Francii. Nikdo neměl chuť cokoli riskovat. Když pomoc odmítl i papež, poslední možnost, Charlotta propadla šílenství. Byla nepříčetná, odmítala jíst ze strachu, že jí budou podávat otrávené jídlo. Brzy bylo jisté, že se pomátla.

Mezitím byl Maxmilián v Mexiku zajat a soudním dvorem odsouzen k trestu smrti zastřelením. Přes veškeré intervence byla poprava 19. června 1867 vykonána. Maxmilián daroval každému ze sedmi střelců popravčí čety minci a poprosil je, aby mu nemířili na hlavu – kvůli své matce Žofii Bavorské. Tu jeho smrt zlomila natolik, že zcela ztratila vůli žít. A následujících pět let jen přežívala a čekala, až ji z jejího zoufalství vysvobodí smrt.

Interiér zámku Miramare

A Charlotta? Ta vlastně Maxmiliánovu smrt ani nezaznamenala. Skutečně se zbláznila a zbytek života strávila hrou na klavír a vyšíváním, nejdříve na Miramare, odkud ji její bratr odvezl na belgický zámek Bouchout. Dožila se 87 let, Maxmiliána přežila o dlouhých šedesát let! Tak trochu připomíná Johanu Šílenou. Ta ovšem svého milovaného manžela Filipa Sličného přežila „jen“ o čtyřicet devět let…

Na našem webu jste si také mohli přečíst:

• Kristián ani Eva v Letohrádku Mitrovských hlouposti netropí
• Byla matka Franze Josefa skutečně taková fúrie?
• Anne Golon a markýza andělů