Nevydáváme se nikam do dalekých krajin, ale cestovat musíme poměrně často. Bydlíte-li na okraji Prahy a jezdíte do centra, ale i ven z Prahy, paradoxně zjistíte, že cesta do centra (nebo dokonce na druhý konec Prahy) může trvat déle než třeba cesta do Berouna.
Jaké jsou tedy zkušenosti s cestováním?
První cesta s dítětem je pochopitelně cesta z porodnice domů. Tehdy pro nás přijelo auto plné lidí, takže se do něj už nevešla autosedačka. Bylo to v zimě, namáčkla jsem se s miminkem ve fusaku na zadní sedadlo a miminko jsem si držela na klíně. Po této jízdě jsem prohlásila, že s dítětem bez autosedačky už nikdy.
Trvalo dlouho, než jsem se odvážila na cestu do centra Prahy. Po Zbraslavi jsem Aničku buď vozila v kočárku, nebo jsem ji nosila v šátku. První cesta MHD se uskutečnila, když jsem se chystala na informativní schůzku ohledně plavání. To byly Aničce dva měsíce. Cesta to byla hrůzostrašná, vůbec jsem si nevěděla rady. Pak jsem si ale pomalu zvykla.
Tehdy jsem jezdila zásadně s kočárem a cestu s miminkem v šátku jsem si nedovedla představit. Kdybych tehdy měla svoje dnešní zkušenosti, asi bych spíš jezdila jen se šátkem.
Když jsem si zvykla na cestování po městě, přidalo se i cestování za jeho hranice. Samozřejmě nejjednodušší je jezdit autem, ale matka bez řidičského průkazu je zcela závislá na lidech, kteří ji někam odvezou. A tak bylo načase začít uvažovat i o jiných způsobech dopravy.
Můj první dobrodružný výjezd s miminkem se odehrál na podzim, když bylo Aničce 9 měsíců. Jela jsem se skupinkou děvčat ve věku mezi 10 a 13 lety na výpravu, abychom nemusely jet tak úplně na vlastní pěst. Mělo to své výhody (víc lidí, všechno zajištěno předem), ale i nevýhody (nevěděla jsem, do čeho se to vlastně pouštím). Kvůli zavazadlům jsem si sehnala radši odvoz na nádraží. Tam jsem se sešla s děvčaty a šly jsme přistoupit do vlaku, jímž měl zbytek výpravy přijet.
Pro maminky s kočárky je ve vlaku několik možností: první je nechat kočárek poslat jako spěšninu a miminko si vzít k sobě. Nespornou výhodou je, že nemusíte kočárek nechávat na chodbičce, protože ve většině vlaků s kočárem neprojedete a musíte ho nechat u dveří (a u WC, kam neustále chodí lidé). V tomto případě jsem to vyřešila právě takhle. Kočárek jsem nechala na chodbičce (zamčený u tyče - cyklistický zámek je opravdu nutnost) a Aničku jsem si vzala k sobě. To se ovšem nedá udělat, když je vlak nacpaný k prasknutí a není k dispozici vagón pro cestující s dětmi do deseti let. Pak nezbývá než čekat, zda bude někdo tak obětavý, že vás pustí sednout.
Ta výprava byla vskutku bohatá na zážitky. Zaprvé jsem zjistila, kde všude se dá kojit. Anička byla stále plně kojená, a tak jsem kojila poměrně často: ve vlaku dvakrát (pokaždé v jiném) na pařezu na necestě cestou na základnu a následně v příkopě (to už byl pokročilý večer), v boudě u autobusové zastávky, no zkrátka všude.
Cesta od železniční zastávky však byla do hrozného kopce, a jak už jsem psala, byla to spíš necesta. Takže kočár museli poponášet vždy dva účastníci výpravy, Aničku jsem musela nést já (k nikomu by nechtěla), a tak jsme šli. Myslela jsem, že si ji vezmu do šátku, ale ouha. Byly jsme obě dost nabalené a já jsem navíc stihla hodně přibrat. Udělala jsem chybu, když jsem si koupila jen čtyřmetrový šátek. V šátku to tedy nešlo, tak jsem musela Aničku do toho kopce vynést v náručí. Nedalo se dělat nic jiného, takže mi nezbývalo než to zvládnout.
Máte-li terénní typ kočárku, zjistíte, že s ním můžete projet téměř všude. Sobotní výlet vedl také spíše necestami - a jak jsme krásně projeli. Pravda, nešlo to úplně všude, ale měla jsem s sebou obětavé dívky, které mi ochotně pomohly. U starších dětí, které drží hlavičku a pevně sedí, je dobré mít na takové cesty krosničku, která má pod sedačkou pro dítě velkou kapsu na potřebné věci. Krosničku lze s dítětem ze zad sundat a postavit, aniž byste z ní dítě museli vyndávat. Může se tak v krosničce pohodlně najíst. Ovšem spánek v krosničce nikdy netrvá dlouho. Bezvládné dítě v ní spíše visí a navíc ztěžkne. I tak vám tento způsob cestování umožní zdolat i necesty, a dokonce i skalní města v Českém ráji.
Dneska jezdím se dvěma dětmi a říkám si, jaká to byla s jedním pohoda. Daleko víc využívám šátek a Anička už může ťapat po svých. Ovšem nemůžu plánovat dlouhé pěší trasy, musím na její malé nožičky brát ohled.
Šátek má mnoho výhod: můžete s ním i do autobusu, který nemá plošinu ani ochotného řidiče. Ani ve vlaku se nemusíte starat o kočárek, pokud však máte golfky – bát se nemusíte, jsou malé a skladné) a na schodech nemusíte nikoho prosit, aby vám pomohl. Po Praze můžete jezdit bez problémů metrem a nejste omezeni na bezbariérové stanice, bezbariérová zařízení apod.
Na návštěvě můžete šátek použít i místo deky, když si miminko potřebuje zdřímnout. Na trávě v parku nebo někde na zahradě můžete šátek použít pod „zadek“.
Jsou ovšem případy, kdy je lepší mít kočárek s sebou, např. když budete vědět, že bude potřeba během cesty odpočívat a nebudete mít kam dítě „odložit", nebo když budete po cestě nakupovat a batoh bude na nákup příliš malý.
Závěrem snad jen vysvětlím to, co jsem napsala na začátku. Cestovat se dá i se dvěma dětmi - a docela v pohodě. Ale vždycky se musíte připravit na to, že pojedete taky zpátky. A to už zdaleka taková pohoda nebývá. Děti jsou totiž většinou unavené, což se projevuje zlobením, kňouráním, a někdy dokonce i jekem. Jediný recept na zpáteční cesty jsou pevné nervy.
Tak šťastnou cestu!
Článek byl se souhlasem autorky upraven.
Autorka článku je zároveň majitelkou domény www.haluska.cz
Zdroj: http://skatulata-batolata.cz
Nový komentář
Komentáře
ellinor: Jsi v pořádku? I když, já to chápu, haranti jako výhružka docela sedí. Vlastní zkušenost? Máš hyperaktivní spratky, co ti ničí život?
Nyotaimori: Vlastní hyperaktivní děti na tebe, drahoušku!
saxi: No a co? Zaplaťpánbůh už dítě nejsem a nevím, proč bych měla být odvázaná z dětí cizích.
Nyotaimori:
Pravdu díš.
Jeremi: ja musim jet busem na naprosto ke kocarku nepratelske stanici Kacerov, takze bylo dycky zcela jasny, ze kocar je blba volba
ale tady po okoli jsem nekdy taky brala kocar, jezdi tu hodne nizkopodlaznim busu a kdyz nebyl, tak se na pomoc dycky nekdo najde
medved: No, tak já občas i radši vezmu kočár než šátek.
v něm má přece jen víc pohodlí, může se protáhnout, převalit na druhý bok... Navíc se do kočáru ledacos vejde a nemusím to pak tahat na hrbu. Ale když vím, že mě čeká přestup nebo cesta metrem nebo jiné terénní překážky, tak radši volím šátek.
medved: Ono spíš než o cestování s dítětem/bez dítěte jde o to, jestli ten člověk vůbec cestovat umí. Kdysi jsem četla nějaký výlev o tom, jak je cestování s dítětem strašné a přitom z popisu zážiků vyplynulo, že pisatelka si neumí ani přečíst jízdní řád a pak se diví.
saxi: Já si teda pamatuju moc dobře, že když jsem byla dítě, tak jsem musela v MHD sedět a být potichu. To spíš některé dnešní matky mi jsou schopny do očí tvrdit, že to přece nelze po dítěti chtít
teda, autorka clanku je lehce slabomyslna, ne ? dorazilo me uz to, ze vezla z porodnice dite v naruci
kdyby se sedacka nevesla, tak by jeden dospely jel domu MHD, to je snad jasna zprava, ne ? a mit doma satek a tahat se s kocarem ? nechapu 
...s dcerou jsme nekde v cudu co se narodila, nikdy mi to neprislo jako problem a to je dcera nase prvni dite, ale mam pocit, ze ohledne cestovani jsme teda vyrazne zkusenejsi nez autorka po peti detech 
saxi: Copak děti, ale ostatní cestující se nemají před nimi kam schovat...
Chtěla bych mít takové starosti jako autorka článku
wich: Vždyť to je jako číst Chrabrovku. Úplně by z toho jednoho rozbolely ruce.
Meander:
A jinak doma všichni zdrávi?
see: Tak nějak.
Jeremi: Možná si vzpomněl na dobu, kdy děti do tří let nesměly do hotelu. Mně takhle z rekreačního střediska nejmenované vysoké školy taky vypoklonkovali, když jsem se před deseti lety (!) zajímala o ubytování s ročním
. Teda já jsem se zajímala o to, jak je to s vařením, jestli si mám brát vlastní rychlovarku, nebo je-li k dispozici, vůbec mě nenapadlo, že by mě mohli nechtít. Tvrdili mi, že to je z hygienických důvodů, protože děti do 3 let se počurávají.
Tak jsme jeli jinam, kde plenky nevadily.
Jeremi: tak to jo, ale tyhle typy nebudou zase číst žádné články.
Gabi: No, budeš se divit, ale neví. Nikdy nezapomenu, jak v době, kdy táhlo Juniorovi na tři, nám kamarád (otec dvou dětí!) povídal "No, to už s ním příští léto budete moct i na dovolenou!" Nechápavě jsme na něj zírali, protože tou dobou mělo naše dítě za sebou dvě dovolené v Tatrách (v 6 měsících a ve 2,5 letech), prodloužený víkend v Paříži (ve 13 měsících) dvě stanování ve Skandinávii (v 18 měsících a ve 2,5 letech), dvě letecké dovolené u moře a bezpočet menších výletů po vlastech českých.
Mno - dítka jsem nosívala v krosně, dokud nevydržela chodit po svých. Ale cestování s dětmi je potřeba dobře promyslet, aby člověk nemusel mít ještě k ruce 4 šerpy na tahání kočárku a zavazadel. Mockrát jsem se setkala se samozřejmým očekáváním pomoci, protože odmítnout pomoc matce s dětmi je přece odporné a barbarské. Ale když jedu někam na výlet, nejedu tam tahat cizí kočáry a poslouchat ve vlaku cizí unavené potomstvo, kterak kníká a pobrekává.