Dobrý den,
mám kočky dvě + jednu útulkovou, se kterými cestuji většinou akorát na veterinu, ale i tak je to docela legrace:
Petra, moje první, nádherná černobílá vládkyně smečky, uraženě sedí v přepravce a raději ani nedutá. Cestu teda fakt nemusí, ale dá se to snést.
Zuzanka, moje druhá, černá s malou hlavičkou a tělem barokních tvarů, ta nesnáší libovolný zásah do svých právoplatných kočičích práv, a to hlavně a především omezování její osobní svobody. Začíná to už pokusem „narvat" Zuzanku do přepravky. Mám přepravku, která má i horní plnění, takže se mi ji tam nakonec podaří nějak narvat, ale je to úkol fakt jen pro odvážného člověka, často odměněn nezbytným počtem škrábanců. Zuzanka je taky jediná kočka, která se u veterinářky nerve zpět do přepravky s radostí, že „už je to za ní", nýbrž se brání. No a cesta? To každému vypravuje, jak ji trápím, a dost nahlas...
Mikešek, ten už má novou majitelku, byl a stále je nádherný černý statný Pan Kocour. Cca šest kilo živé váhy. Jako jediný uměl jakž-takž chodit na kšírkách. Do přepravky se dal strčit jenom horem, holt ta malá díra vepředu byla moc malá :-). Cestou nadával a stěžoval si na celé kolo, ale stačilo dovnitř strčit ruku a mazlit kocourka a byl klid. Když mě měl vedle sebe, ztichl, ale byl to kocour průzkumník, takže mi jednou vyklouzl z přepravky v tramvaji - naštěstí měl na sobě kšírky, takže se dal chytit. Akorát od tramvaje to je k paní doktorce kus cesty, a takový „malý, hubený" kocourek se pěkně pronese - takže jednou šel kus cesty pěšky, a byl paní doktorkou pochválen, jak krásně umí jít do ordinace sám. Pak šel pěšky vlastně i od autobusu domů :-). Ale musel být vždy mazlen a ujišťován, jednak aby bylo ticho, a jednak, když byl na kšírkách, tak aby se nesnažil zalézt do libovolného vchodu a schovat se.
Mikešek teda zvládal i útěk po chodbě domu, jednou prchnul asi o dvě patra výš, to jsem ho odchytila, jindy zase seběhl o patro níž, a naštvaně čekal o patro níž u stejného bytu jako je ten můj a divil se, že mu nikdo neotvírá - lidi jsou fakt děsní.
No a největší sprostota byla, když jsem odjela na víkend pryč a nechala Mikeška samotného doma (rozumějte - s dvěma dalšíma kočkama). To jsem se vrátila, kocour se postavil doprostřed pokoje, abych na něj dobře viděla, a vyčural se. To abych si dobře pamatovala, že opouštět kocourka, to se nedělá.
Taky jsem měla loni v létě úžasné rezavé kotě - Lištičku. Našli ji v příkopu jako čtyřtýdenní. Abych jí zaručila pravidelnou stravu, jezdila se mnou každý den do práce. V tašce řvala jak tur (kdo má doma kočky, ví, jaké zvuky se z těch malých něžných stvoření dokážou dostat a v jaké hlasitosti), takže jezdila na dlani (fakt se tam vešla!), ale s postupujícím časem se jí víc líbilo na rameni. Dokážete si představit ranní nasupené obličeje v metru, každý naštvaný, že musí do práce, a do toho ženská s rezavým kotětem na rameni? V té době jsem spoustě lidí rozjasnila jejich den. Teda kecám, ne já, ale Lištička. Kdo loni v létě jezdil ráno okolo deváté na trase mezi Kačerovem a I. P. Pavlova, si možná vzpomene - docela by mě zajímalo, jestli se někdo ozve. :-)
Hezký den
Irena
Děkujeme za pěkný příběh a také přejeme hezký den :).
Nový komentář