Je to i díky vědcům a vědkyním z Interní hematologické a onkologické kliniky Lékařské fakulty MU a FN Brno, a výzkumné skupiny Lékařská genomika Národního ústavu pro výzkum rakoviny a Centra molekulární medicíny CEITEC Masarykovy univerzity.
Každoročně lékaři diagnostikují více než 5 000 různých druhů leukémií, lymfomů, myelomů a dalších hematologických nemocí. Počet nových pacientů roste přibližně o 2,5 % za rok. Důvodem je primárně stárnutí populace, protože nádory se vyskytují ve stále pozdějším věku. Další příčinou vzniku onemocnění jsou také poruchy imunity.
Jako leukémie se označuje více onemocnění s různou prognózou a možnostmi léčby, ale obecně lze říci, že jde o zhoubný nádor bílých krvinek. Podle typu postižených buněk se leukémie, velmi zjednodušeně řečeno, rozlišují na tzv. myeloidní (postihují tvorbu monocytů či granulocytů) nebo lymfoidní (postihují tvorbu lymfocytů). Podle průběhu onemocnění pak mohou být akutní, nebo chronické. To znamená, že v zásadě existují čtyři základní typy nemoci – akutní myeloidní leukémie (AML), akutní lymfatická leukémie (ALL), chronická myeloidní leukémie (CML) a chronická lymfocytární leukémie (CLL).
Ilustrační foto
Foto: Motortion Films/Shutterstock
Klíčem je genetická mutace
Pro osud pacientů s posledně jmenovanou CLL je klíčová přítomnost určitých typů získaného poškození genu označovaného jako TP53 – může se jednat o mutaci nebo o tzv. deleci (chybí úsek chromozomu nesoucí antionkogen TP53), popřípadě mohou být obě poškození přítomna současně.
K tématu jsme se na podrobnosti zeptali RNDr. Jitky Malčíkové, Ph.D.
Můžete vysvětlit, co je to gen TP53 a proč je důležitý u leukémie?
O genu TP53 se často říká, že je tzv. strážce genomu, ale má i řadu dalších klíčových funkcí. Například v případě poškození DNA zastaví množení buněk a spustí opravy genetické informace. Když je poškození neopravitelné, spustí řízenou sebevraždu buňky. Pokud je TP53 vyřazen z funkce, třeba zmíněnou mutací, buňka se pak může vymknout kontrole, dále se množí a poškození se nejen přenáší dále, ale často během nekontrolovaného dělení vznikají další chyby. Dá se říct, že se buňka „zblázní“, zapomene, co měla původně na práci a jen se množí. Významný dopad to ale má i v případě protinádorové léčby. Chemoterapie je totiž založena právě na principu cíleného poškození DNA, které vede ke smrti nádorových buněk. Když ale nemá buňka funkční TP53 gen, chybí jí „záchranná brzda“ a pacient je na tento typ terapie rezistentní. U CLL již ale dnes máme léčebné možnosti, které působí jinými mechanismy a mohou fungovat i bez přítomnosti funkčního TP53, a proto je nezbytné stav genu TP53 znát před zahájením léčby.
Jaké jsou nejúčinnější metody v léčbě leukémie?
Obecně se dá říci, že trendem je cílená terapie, tedy taková léčba, která cílí v buňce konkrétně na to, co je v nádorové buňce poškozeno. Na rozdíl od klasické chemoterapie, která v podstatě cílí na všechny dělící se buňky, a proto pacientům po chemoterapii například vypadávají vlasy, trpí průjmy a jsou náchylní k infekcím. Dobrým příkladem, kde se osvědčila cílená terapie, je chronická myeloidní leukémie. U ní víme, že vzniká tak, že se náhodně spojí dvě části chromosomů, které k sobě původně nepatří. Tím dojde k aktivaci genu, který buňce říká, aby se stále jen množila. V současné době existují malé molekuly, které jsou schopné tuto aktivaci zastavit, a tak je tato leukémie poměrně dobře léčitelná. Bohužel ne vždy je to takto přímočaré, u řady nádorů totiž dochází postupně k několika poškozením a často ani tu primární příčinu, proč se buňka vymkla kontrole, nedokážeme určit.
U chronické lymfocytární leukémie například sice zatím nevíme, co stojí na úplném počátku, ale víme, že dochází k aktivaci signálů, které po setkání s patogenem (virem či bakterií) u zdravého lymfocytu spouští množení buněk a brání buněčné smrti. To umožňuje organismu bojovat s nemocemi. Zdravý lymfocyt ale tyto signály umí včas vypnout, zatímco u nádorové buňky jsou trvale aktivní. No, a nové léky umí tyto signály cíleně zastavit.
Tímto směrem se ubírá i výzkum protinádorové terapie obecně – cílem je určit, co je v buňce poškozeno, a na to se terapeuticky zaměřit. K tomu většinou nestačí sekvenovat jednotlivé geny, ale směřujeme k sekvenování souboru genů nebo dokonce celého genomu. Tomuto se věnuje tzv. precizní medicína, která si klade za cíl najít vhodný lék pro konkrétního pacienta.
Nový komentář
Komentáře
U nás jsou hematoonkologové opravdu hodně dobří