Ahoj holky, ozývám se po několika měsících znova. Vzpomínáte si na mě? Poblázněná Lenka, která se rozhodovala mezi přítelem a manželem, mezi citem a rozumem, mezi láskou a konvencemi. Počátek mého příběhu jste si mohli přečíst tady a tady. Napsaly(i) jste mi tehdy poměrně hodně reakcí, pozitivních i negativních, které mě donutily některé věci přehodnotit a popřemýšlet o nich. Spousta z vás mi radila, ať všemu nechám čas, ať se nehrnu do problému. Otázkou zůstává, jestli problém bylo to, co mě mohlo čekat, anebo to, co jsem prožívala. Těžko říct... Slíbila jsem vám ale, že o sobě dám opět vědět a že napíšu, jak se můj příběh bude rozvíjet dál. Pokud vás ještě zajímá ho číst, je tady:
Tajit svoji novou lásku jsem nevydržela dlouho. Nejen kvůli tomu, že jsem si byla jistá jako nikdy předtím, ale prostě mi to šlo čím dál hůř. Někdy v půlce října jsem doma načla flašku vína, hrcla do sebe pár skleniček, protože za střízliva bych asi nenašla odvahu, no a potom to roztřeseným hlasem oznámila manželovi. Stručně a bez obalu. „Zamilovala jsem se do někoho jiného a nevím, co dál...“ Nebudu líčit podrobnosti našeho rozhovoru. To, co následovalo v nejbližších dvou týdnech, bylo horší než moje očekávání. Můj letargický manžel, do té doby bez zájmu o cokoliv, především tedy o mě, se náhle změnil v cosi neskutečného. Doma se začaly objevovat pugéty, na nočním stolku drobné dárečky, na polštáři valentýnské srdce, neustálé pozvání do vinárny, hysterické výlevy, dokonce jsem dostala nabídku miminka, to byla poslední kapka... manžel byl popřením sebe sama, protože vše výše zmíněné byly skutečnosti, kterými dosud opovrhoval a značně se mu příčily. Lépe bych snad snesla fakt, kdyby nadával a zuřil, než tenhle pokus něco změnit. Tím spíš, že bylo úplně evidentní, že celá snaha nevychází z něj zevnitř, což se ostatně ukázalo o něco později. Změnil se opět během okamžiku zpět do původní podoby a začaly hádky a neustále dokola omílané stejné rozhovory.
Bylo to náročné a vysilující. Já vím, asi si řeknete, že jsem měla, co jsem chtěla... Očistec... před peklem nebo před rájem? Těžko říct... ale je pravda, že všechno zvládám v relativní psychické pohodě jenom díky neustálé podpoře svého přítele. Je na mě moc hodný, hýčká mě jako malou holčičku a dá se říct, že žádný muž v mém životě (a to ani vlastní otec, což je nejsmutnější) se o mě nikdy nestaral tak hezky a nedával mi najevo tolik svoji starost a svůj zájem. Jsou to maličkosti i velké věci a já je vnímám nesmírně pozitivně a cítím, jak je krásné a příjemné se po tolika letech moci o někoho opřít a důvěřovat mu.
Ještě během podzima se manžel odstěhoval do vypůjčeného bytu. To byl z jeho strany poměrně rozumný krok Vánoce po přemlouvání nakonec strávil s námi doma. Dále už se ale tolik rozumně nechoval. Především vůči dětem. Víceméně se o ně přestal zcela starat, téměř se o ně nezajímá, tu a tam jim pošle smsku. Když se ukáže doma, obvykle jde za mnou něco řešit, nebo si jde pro svoje zbylé věci, ale tím jeho snaha končí. Bála jsem se, že o děti bude chtít bojovat, místo toho je téměř vypustil ze svého života. Většinu času tráví s kamarády, kteří se mnou přerušili veškeré kontakty. Ani já je nevyhledávám. Poté, co se ke mně dopracovaly různé pomluvy, poněkud jsem svoje přátele a kamarády přehodnotila. Jasně, já jsem teď ta špatná, já za současnou situaci můžu. Ale myslím, že nikdo, kdo nežil můj život, nemůže soudit...
A co dál? V prosinci jsem podala žádost o rozvod, za pár týdnů budu mít soud o děti. Ty berou vzniklou situaci poměrně sportovně. Probírám s nimi všechno, nechci, aby je někdo „informoval“ podobným způsobem jako moji pomlouvači. Vzhledem k tomu, že během života byly svědky mnoha hádek a problémů mezi mnou a tátou, velmi dobře si uvědomovaly, že všechno není zcela v pořádku. Dcera mi naopak řekla, že nechápe, že už jsme se nerozvedli před 10 lety. Já vím, že to zní drsně. Každý by asi čekal plačící a prosící dětičky, které chtějí za každou cenu rodinu udržet pohromadě. Přiznám se upřímně, že něco podobného jsem čekala i já. Místo toho mi řekly, že když budu šťastná já, že budou také, protože díky tomu budem všichni v pohodě. Budoucnost je ještě daleko, zdá se mi v dané chvíli strašlivě vzdálená. Ale už dnes vidím, že můj krok nebyl krokem do neznáma. Můj přítel mě má opravdu hodně rád, plánuje společnou budoucnost, bydlení, sny, najednou je tady to krásné slůvko MY, cítím se strašně jistá a v bezpečí. Mám ochránce a chlapa do nepohody, jsem zamilovaná a jsem po strašně dlouhé době zase šťastná. Nevím, možná mi život jednou moje hříchy zúčtuje. Ale mám pocit, že to za to stojí...

Lenka
Reklama