A tak jsme tedy přicházeli k bungalovům, které dle názvu měli být duhové. Člověk, který nám kráčel naproti byl majitel resortu a byl to vcelku pohledný Australan. Zvesela nás přivítal a představil nám svou thajskou manželku. Žil tu už hezkých pár let a jeho chování bylo spíše asijské. Ukázal nám své království, které obnášelo několik dřevěných chatek a hlavní budovu se zahradní restaurací a zázemím. I svou kozou se nám pochlubil.

Ubytovali jsme se, ale byli jsme zvědaví na okolí, tak jsme si jako mnozí ostatní turisté půjčili motorku a vyjeli. Potkávali jsme mnoho kolegů, příležitostných motorkářů, kteří byli tu či jinde ovázáni obvazy anebo alespoň měli po těle strupy. V Thajsku se totiž jezdí vlevo a chvíli trvá, než si na to zvyknete. Takže opatrně, opatrně a hlavně při blížícím se karambolu nesundavat nohy ze stupaček! Vtloukal mi do hlavy kamarád .......

Zastavili jsme se už nedaleko v jakési mini restauraci, později jsme ji nazývali „polívkárna“. Měli zde totiž pro nás téměř zadarmo výbornou polévku. Nejvíce mi chutnala kachní, bylo to něco na způsob vývaru s nudlemi. Ale chutnala zcela jinak. A jedla se hodně dlouho, protože jsme se snažili jí pozřít hůlkama.

Dojeli jsme se do přístavního městečka a udělali nezbytné výměny peněz a vyřídili telefonáty domů. Při takovýchto návštěvách městeček mne vždy velmi potěšilo, že se skoro všude dal koupit čerstvý ananas nebo papaya. Ovoce bylo nakrájeno na malé kousky, a prodávali ho v pytlíkách s ledem a špejlí. Když si tak chodíte v tom horku a pokusujete čerstvé studené ovoce, lidé se na vás usmívají a vy víte, že jediné co dnes musíte, je se najíst a vykoupat v moři, tak se jen modlíte, aby se čas zastavil. Nezastavil. Začalo se stmívat a my museli vyrazit zpět. V naší motorce docházel benzín, a tak tedy směr pumpa. Benzínová pumpa na thajském ostrově na první pohled vypadá jako dřevěná budka dvakrát dva metry, u které stojí chlápek s cigárem a na pultě má kanystr. Zastavili jsme a trochu nesměle, se otázali na benzín. Chlápek vyndal hadičku a benzín z kanystru nám přečerpal. Zaplatili jsme a s vytřeštěníma očima ujížděli dál. To jen tak na okraj…

Přijeli jsme zpět do duhových chatek, vybalili nejnutnější a hurá mezi lidi. Lidi znamenal majitel s doutníkem a další dva hosté, Holanďané to byli myslím. Restaurace byla celá z bambusu, hrálo tam nějaké reage. Objednali jsme si thajské kuře na kari a mne zaujal jako moučník kokos. Majitelka uvařila a majitel vzal mačetu a šel na kokos. Popošel asi dva metry od nás, srazil z palmy kokos a mačetou ho seshora nasekal. Dal mi do něj brčko a bylo to. V restauraci bylo jakési váledlo, které jak jsem postřehla bylo téměř všude a využívali ho hojně Thajci. Bylo to jakési podium, asi metr od země, a na něm koberec a polštářky. A každý, kdo chtěl, se tam mohl po jídle natáhnout. No není to jednoduché a geniální?

Byla už tma, v Thajsku se stmívá velice rychle a já měla chuť zajít k moři. Tak jsem vyšla na pláž, asi tři metry to byly, a šla po pláži směrem k moři. Nebylo tam. Teprve když jsem trochu prohlédla tmu, tak jsem zjistila, že na tomto místě je veliký odliv. Moře bylo o nějakých sto metrů dál, a tak jsem se brouzdala jen po kotníky v loužích, které zde zůstaly. Až do chvíle, kdy se mi něco otřelo o nohu. To jsem se zase vracela po těch suchých ostrůvkách nazpátek.

Malou chvíli po návratu jsem zjistila, že nemám pas. Pátrali jsme, kde by asi tak mohl být a převrátili bungalov vzhůru nohama. Nenašli jsme ho a já se smiřovala s tím, že se budu muset vrátit dříve do Bangkoku a strávit dva dny na ambasádě. Na druhý den jsme šli po našich včerejších stopách, šla jsem se ptát po pasu do směnárny a místní úředník mi ho podal a ani se na mne moc nepodíval. Asi je to obvyklá záležitost. Jen se zeptal z jaké jsem země a potom co mi vůbec nerozuměl, vytáhl zelený pas ze šuplíku. Úplně mi poskočilo srdce radostí.

Chtěli jsme se podívat také do středu ostrova. Jednoho rána jsme sbalili batůžky a chystali se jet napříč ostrovem na naší motorce. Po mé příhodě s pasem jsem nechtěla nechávat dokumenty a peníze v chatce a ani je vozit sebou. Tak jsem se šla optat Australana s doutníkem, zda má něco jako trezor. On řekl: „Jasně, dej mi co potřebuješ a já ti to schovám“ A já na to:"Tak jo." Na to zmizel s mým pasem a téměř se všemi penězi. Stála jsem tam jako pako, promiňte, ale zde nejde použít jiný výraz, a přemýšlela jsem o stvrzence, či nějaké jiné záruce. On se ale nevracel ,a tak mi došlo, že zde i trezor funguje na důvěře a že se žádná stvrzenky nekoná. Dokonce jsem si pak uvědomila, že by bylo zbytečné mi dávat nějaké potvrzení, protože co bych s ním asi dělala, kdyby mi Australan i s doutníkem zmizel s penězi nadobro. Ale on se právě vracel, očividně již zaměstnán něčím jiným a když se na mne podíval, tak jsem dělala, že si právě hrozně prohlížím jeden bambusový sloup. Probrala jsem se, usmála se na něho a s rukama za zády jsem odkráčela. Samozřejmě strach o mé vše jsem v sobě zcela neudusila. A tak jsem vyrazili napříč ostrovem. Cestu vnitrozemím jsme na naší motorce, nebo spíše mopedu zvládali jen ztěžka, doslova jsem se prodírali chvílemi pralesem, ale námaha se vyplatila. Dojeli jsem až k moři, na téměř opuštěnou pláž a vykoupali se ve vlnách. Okolo nás byli jen skály, moře a prales. A Australan mi mé vše po příjezdu s úsměvem vrátil ……….

Na Ko Phanganu jsme chtěli ještě navštívit Full Moon party, což je oslava úplňku a také jsme se chtěli podívat na thajský box. Full Moon party je tedy mohutná oslava, za kterou na Ko Phangan jezdí hlavně mladí. Slaví se na velké pláži, která je vyzdobena lampiony a ohňostroji. Kdo se chce pobavit v rychlém rytmu až do rána, tak toto je to pravé. Pro nás to to pravé nebylo a ještě ke všemu kamarádovi bylo nedobře po nějakém jídle, tak z toho velký zážitek zrovna nemám.

No a na thajském boxu mne pobavilo jen to, že jedním z místních šampionu byl náš pohledný taxikář. Když zrovna nebojoval on, tak jsem sledovala spíše místní fanoušky, protože ti naši fandové fotbalu jsou proti nim úplní břídilové. Thajci neustále pokřikují a poskakují a dokonce napodobují pohyby thajského boxu. Řeknu vám, takový thajský šedesátník, který poskakuje a kope nohama do prázdna, k tomu křičí a šermuje rukama, stojí za pohled. A tak mne thajský box docela bavil.

Po pár dnech jsme se přesunuli na jiný ostrov. Museli jsme dorazit na pevninu, tu přejet na druhou, západní stranu a tam z přístavního města Krabi odplout na ostrov Ko Lanta. Nacházeli jsem se tedy u břehů Andamanského moře. Na pohled bylo stejné a po příjezdu jsem pozorovala, že se zde daleko více využívá než na straně východní. Každou chvilku vyjížděli nebo přijížděli malé rybářské loďky. A částečně v moři byli postaveny i domky a restaurace. V jedné jsme seděli hned po příjezdu a pod nohama mezi prkny jsem viděla vodu i s rybkami asi dva metry pode mnou. Trochu šokem pro mne byla toaleta, která byla jako v letadle. Prostě díra a pak nic. No nedalo se nic dělat, ale těch ryb mi bylo líto …

Najali jsme si taxi, které bylo sestaveno z motorky a jakési přistavěné plošiny, na kterou nás nasedlo asi pět i s batohy. To, že řidičovi bylo asi dvanáct let mne moc neuklidnilo, ale bylo to pořád rovně, tak jsme to riskli. Po cestě jsme viděli vodní buvoly, kteří se krčili v bahně podél prašné cesty. Museli jsme hodně zaostřit zrak, protože splývali s okolím. Později jsem kolem nich chodili i pěšky a myslím, že byli tak líní, že ani očumující turista je nemohl vyvést z klidu.

Ubytovali jsem se na dlouhé pláži a hned si koupili výlet se šnorchlováním. Nikdy předtím jsem šnorchnl a potapěčské brýle neměla na obličeji, ale tady to prý musím zkusit. A tak jsme jednoho rána vyjeli lodí k nedalekému ostrůvku. Kamarád mne upozornil, že musím mít na sobě tričko a protože jsem poslušná, tak jsem si ho prostě vzala. Plavala jsem v průzračném moři a viděla hejna pestrobarevných ryb a rostlin, mořské želvy a ježky. Tady jsem opravdu měla pocit, že se dívám na dokumentární film v televizi. Stojí zato to vidět na vlastní oči. Dojem mi nezkazilo ani to, že jsem se na jednoho ježka napíchla a z nohy mi tekla krev. Zde bych chtěla popsat chování našich thajských průvodců. Seděla jsem později na palubě lodi, nohy mi visely přes palubu a Thajci začali z vody odvazovat loď. Jeden z nich si všiml, že krvácím a tak bez jakýchkoli posunků přišel a beze slova mé zranění prohlížel. Nějak se mu nezdálo, tak zavolal ještě kolegu a ten po bližším pátrání zřejmě usoudil, že budu v pořádku. Teprve potom se na mne podívali, usmáli se a pokračovali dále s odvazováním.

Vyjeli na zpáteční cestu a já vzápětí zjistila, proč jsem musela mít na sobě to tričko. Všichni turisté, kteří sledovali zdejší podvodní faunu a floru bez trička měli rudě červená záda. Myslím, že tady chladící  prostředky po opálování nepomohli ani trochu.

Na tomto ostrově jsem již ztratila zcela zájem o čas. Nebylo důležité, kolik je hodin. Jen jedno jsem si hlídala. Přesně za pět minut půl sedmé byl nádherný západ slunce. A tak jsem vždy v tuto hodinu stála na pláži a dívala se, jak se slunce v dáli začíná dotýkat moře. Pomalu se posouvalo a na hladině směrem ke mne se tvořil oranžový trojúhelník, jehož vrcholem bylo právě zapadající slunce. Vždy jsem měla pocit, že tento obraz znám a že jsem ho už někde musela vidět. Vychutnala jsem si tento zázrak přírody vždy až do konce a dodnes se mi po něm stýská.

Chýlilo se ke konci naší cesty a závěr už popisovat nebudu, protože to nebylo veselé. Nechtělo se mi vůbec do bláznivé Evropy, mezi lidi, kteří se na ulici na sebe ani nepodívají, natož aby se usmáli, nebo pomohli. A tak snad jen pro ty, kteří se chtějí do Thajska podívat – jeďte teď, anebo nikdy, protože turistů zde markantně přibývá každým rokem. Snad jedině na nějaký vzdálenější ostrov. A jestli pojedete, tak si to snažte užít, jak jen to půjde.

Přeji hezkou cestu ...

    
Reklama