Dojeli jsme tedy do Chang Mai, které je nazýváno thajskou růží severu. Má 168 000 obyvatel, kteří tuto provincii považují za jakési národní dědictví. Město je nazýváno centrem buddhismu a bylo zde vybudováno okolo 300 chrámů a svatyní.

Zde jsem konečně zkusila jít na slavnou thajskou masáž. Vešla jsem do jednoho z mnoha masážních salonů a přivítal mne dav mladých dívek. Jedna z nich se mne ujala a odvedla mne do prvního patra, kde už byli masírováni další turisté. Při pohledu na ně jsem trochu ztratila chuť nechat po sobě šlapat, ale nevyzkoušejte thajskou masáž v Thajsku! A tak mi slečna začala masírovat chodidla, různě tahat a prošlapovat končetiny a nakonec mi zvláštně kroutila hlavou. Nechtěla bych být moc kritická, ale já mám prostě radši masáž klasickou.

Velkou atrakcí v Chang Mai je noční market, který jsem si nemohla nechat ujít. Kamarád se usadil v baru a já vyrazila směr nákupy. Na tomto trhu, kde je rušno od osmé hodiny večerní až do rána, je soustředěno asi tisíc stánků se vším nač si vzpomenete. (Nevím jestli tisíc, ale měla jsem ten pocit.) Prodávali zde oblečení, tašky, suvenýry, výrobky domorodců, pohledy, keramiku, boty, elektroniku, jídlo – a to vše podstatně levněji než v Evropě. A protože se chýlilo k jedenácte hodině večer a já stále nic nevybrala, tak jsem celá zoufalá doklopýtala také do baru a dala si pivo. Nevím, jestli to znáte, ale kdyby tam měli dvoje šaty, tak je koupím během pěti minut. Ale ze sto šatů je těžké si vybrat …….

V baru jsme se jaksi pozdrželi, a tak jsme procházeli Chang Mai v brzkých ranních hodinách. V Thajsku žije jen asi 11% Číňanů a ti jsou hodně soustředěni na severu. A proto jsme mohli pozorovat jejich ranní rozcvičky. Po páté hodině ranní se totiž začali vynořovat v podivných cvičebních úborech a při pohledu na jejich sportovní aktivitu při hudbě chraptící z malých přenosných kazeťáků jsme se museli ukrývat z jejich dohledu, protože působili poněkud směšně …. Nutno poznamenat, že cvičili lidé jakéhokoliv věku a z dnešního střízlivého pohledu – klobouk dolů!

Po pár dnech jsme se vydali do Bangkoku, kde jsme museli přesedat na jiný autobus, a tak jsme si město trochu prohlédli. Bangkok – je město staré přes 200 let, a je nejvýznamnější metropolí jihovýchodní Asie. Thajci městu říkají Krung Thep, neboli město andělů. V centru Bangkoku jsou četné památky, ale nejen pro ně jsou tato místa turisticky oblíbená. Jsou zde totiž soustředěny obchody, hotely a mrakodrapy a také středisko nočního života Patpong, které je ve světově proslulé oblastí červených luceren. Nese jméno čínského milionáře, který ji vlastnil. Erotické podniky zde začaly vznikat během války ve Vietnamu. Další zajímavostí jsou plovoucí trhy Damnoen Saduak, kde se obchoduje přímo na loďkách plujících po vodních kanálech, a které připomínají původní způsob obchodování. Celá historie Bangkoku je spojená s dynastií Chakri, a v současné době vládne její devátý král, princ Phumibol Adulvadej, který je nejdéle vládnoucím panovníkem Thajského království (v roce 1996 – 50 let jeho vlády). Když se bavíte s Thajci, brzy poznáte, že ke svému panovníku chovají velikou úctu a obdiv. Jeho podobizny visí doslova na každém rohu a často vám dávají najevo, že ho milují. Toto vysvětluje fakt, že prý umí dobře naslouchat svému národu. Byl iniciátorem mnoha projektů, které zlepšily ekonomickou a sociální situaci Thajska. Aktivně se podílí na ochraně přírodních bohatství.

A tak tedy k jihu. Po cestě se vyřešil problém mých šatů, které po zbytek pobytu nahradilo Sárí nebo Saronk nalezený v autobuse. Pro ty, které neznají, je to takový ten hedvábný pestrý kus látky, který se ovazuje nejčastěji kolem pasu. Dá se z něj vytvořit, dlouhá či krátká sukně, ale i šaty zavázané na uzel za krkem. Velice praktické, obzvláště ve vedru a tak jsem již bez něj v podstatě nevycházela ven. Občas posloužil jako deka na pláži, a jako ručník mi také přišel vhod.

Dojeli jsme tedy na jihovýchodní pobřeží do přístavu Suratthani, kde jsme čekali spolu s davem turistů na loď a těšili se až budeme zase někde v méně lidnaté oblasti. Trajekt měl tři zastávky, ta naše byla ostrov Ko Phangan /Ko znamená thajsky ostrov/. Byl druhou zastávkou této lodi, její třetí a cílovou stanicí byl ostrov Ko Tao, nejmenší a zatím nejméně navštěvovaný. Prvním ostrovem po cestě byl Ko Samui, kde vystupovala většina spolucestujících. Zde nutno podotknout, že Ko Samui již patří k oblastem, která jsou vyloženě okupována turisty. Stejně jako Phuket, Ko Phi Phi a Pataya jsou přesmíru přizpůsobená turismu a jejich návštěvu bych v žádném případě nedoporučovala. Nevyplatí se tak dlouhá a náročná cesta do míst, kde se prakticky nedostanete mezi místní lidi. Dostanete se do luxusních hotelů a na upravené pláže, ale to podle mne můžete jet do Evropy. Ale každý podle svého gusta, samozřejmě…….

Na cestě mezi Ko Samui a Ko Phanganem, loď zastavila a přijela jakási loďka, která odvážela pár baťůžkářů na ostrov, který byl na dohled. Takových ostrovů je po cestě vidět více, stačí prohlédnout mapu a vyrazit. Tam bych se třeba já chtěla podívat příště.

Patřím k typům, kterým plutí na lodi nedělá na žaludek dobře. Abych předešla potupnému zvracení přes palubu, trávila jsem většinu cesty na vzduchu a dívala se směrem dopředu. No nakonec jsem tedy výjimečně nevrhla, ale zato jsem se pěkně spálila. I přes to, že jsem byla namazaná a že už jsem byla tamním sluncem a větrem ošlehaná, spálila jsem se do prasátkového odstínu a musela jsem potom dlouho používat chladicí kosmetické prostředky.

Už při vystupování z trajektu se k nám hrnul zástup Thajců, nabízejících vše o co by mohl mít turista zájem. Předháněli se v ukazování fotek všeho možného, hlavně tedy bungalovů a pláží. Nevěděli jsme, zda nám říkají pravdu a nebo zda jejich služby, samozřejmě včetně odvozu na místo, nejsou předražené. Nechali jsme se nakonec nalákat jedním pohledným Thajcem (jiného pohledného jsem v této zemi neviděla, ehm….) a ten nás dovezl do Rainbow bungalows /duhové bungalovy/.

Duhové tedy přímo nebyly, ale muselo se k nim projít jakýmsi palmovým hájem. Když jsem se podívala nahoru, viděla jsem kokosy a nad nimi modré nebe, a při pohledu dopředu mezi palmami prosvítala bílá pláž a moře. A žadní lidé, jen sem tam chatka, jo a uvázaná koza …Musela jsem zhluboka dýchat, nějak to zase bylo příliš a můj mozek to nestíhal pobrat. Byl to až kýčovitý pohled a měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jiném, nějakém hezčím světě. Nechci použít slovo ráj, ale no …….. bylo to něco takového.

Najednou se z jediné větší chatky vynořil muž s doutníkem v puse a šel nám naproti. Tvářil se jako když se léta známe a podával nám ruku. A o tom jak se nám zde vedlo dál a o cestě na poslední ostrov zase příště.........  

  
Reklama