Cestování Thajskem - díl první

Jednoho dne jsme se domluvili s kamarádem, který pobýval už nějaký čas v Thajsku, že se sejdeme na severu této země. Měla jsem se tam sama dopravit, a potom už společně s ním cestovat jen tak s batohem na zádech a mapou v ruce. A tak jsem si tedy zařídila vízum, koupila letenku, nechala se naočkovat a obstarala tablety proti malárii. V den odletu jsem se vypravila na letiště a nasedla na letadlo směr Paříž, odkud jsem měla pokračovat do Bangkoku. Po prvním letu následovala šestihodinová prodleva, kterou jsem trávila prohlídkou pařížského letiště Orly – nic moc.

Ale nudit jsem se přestala, když mi před vstupem do letadla Francouzi nekompromisně oznámili, že nepoletím, jelikož má letenka neobsahuje palubní lístek. Jestli mi ho nedali již v Ruzyni, anebo jsem ho ztratila, to dodnes nevím. Nakonec použili jakýsi jiný ústřižek a s významným hrozením typu “to bylo naposledy“ mne posadili do letadla. Tady bych chtěla poznamenat, že to byl poslední problém, který jsem na cestě měla.

Po příletu do Bangkoku jsem dle kamarádových instrukcí hledala místo odjezdu autobusu, kde jsem nakonec narazila na velice příjemnou slečnu, která mne doslova doprovodila na správné nástupiště. Napadalo mne, že jsem jí asi musela být sympatická, když se mi tak mile věnovala. No, nasedla jsem tedy na jakési MHD a jela na Kao Sun Road. (To je taková malá ulička, ke které směřují všichni „batůžkáři“ a na které je soustředěn bezpočet cestovních kanceláří, restaurací, prodejen, úschoven, ubytovacích zařízení a třeba i opraven a malých fotolabů. Zkrátka, vše co by mohl nejen zbloudilý turista potřebovat.)

Po cestě jsem byla šokovaná místní dopravní situaci, jelikož jsme většinou jeli neuvěřitelně ucpanými čtyřproudými ulicemi. Tamní dopravní zácpy a smog jsou např. s naší metropolí nesrovnatelné. Bangkok má asi 6,5 milionu obyvatel, kteří se pohybují ve městě převážně v autech či na mopedech japonské výroby. Také nabízejí svezení ve vozítkách zvaných „Tuktuk“, které jsou něco jako motorka se střechou. Jediné, co se jim z ekologického hlediska nedá vytknout je to, že na malém mopedu jezdí často celá rodina. :-) Občas jsou jejich motorky tak obalené lidmi, košíky s nákupy a často i zvířaty, že vlastně nevidíte, na čem jedou. A také nechápete, že se v první mírné zatáčce nepřeklopí. Za celý svůj pobyt jsem tam neviděla jedinou bouračku.

Kde mám v tomto neuvěřitelném chaosu vystoupit, jsem se dozvěděla od milého řidiče autobusu . „Hm, ten byl také nějaký usměvavý“, pomyslela jsem si, nasadila batoh na záda a doklopýtala ke svému cíly. Byla jsem už hodně unavená, let z Paříže trval 12 hodin, a místní teploty šplhaly ke čtyřiceti stupňům. Tak jsem se tedy dostala na již zmíněnou uličku, kde se opravdu nabízelo vše, co jsem momentálně potřebovala.

Nejdříve jsem se usadila v baru a dala si studené pití a něco k jídlu. Něco k jídlu byl trochu problém, protože se řídím tím, že musím jíst místní jídla, protože pizzu si mohu dát u nás doma na každém rohu. A tak jsem vyzkoušela nějakou polévku s kokosovým mlékem. Nebyla to dobrá volba. Musím na rovinu říct, že smrděla. Měla jsem pak dlouho pocit, že jí cítím na každém rohu, anebo že by každý roh byl cítit jako ta polévka?

Po odpočinku jsem zakoupila jízdenku na autobus, sehnala si ubytování, vyměnila peníze a koupila si boty. To mi trvalo asi 20 min, protože bylo vše kolem mne na dosah. Sedla jsem si do další stinné restaurace, nic neriskovala a dala si sendvič a ... začala se usmívat. Usmívali se totiž všichni, včetně kolegů turistů. A já poprvé zjistila, jak je to příjemné. A nakažlivé. Z lidí čiší klid a pohoda, které nechtěně přenášejí i na vás. A to jsem byla teprve v jejich hlavním městě, kde je oproti jiným oblastem vše rychlé jako u nás v Evropě. A netušila jsem, že v Chang Rai, severním městě Thajska a nebo horské vesnici domorodého kmene Akha, tam se to teprve řádně "po asijsku" zpomalí, a já se tomu ráda poddám. A tak jsem se šla vyspat na ranní cestu k severu.

Druhý den jsem přišla na určené místo odjezdu. Posadili mne do malé dodávky, která nás měla dopravit na autobusové nádraží. Nevadilo nic, že byla pro 7 lidí a nás tam bylo 11. A ještě jsem se divila, že za rohem nastoupili další dva, a tak si thajský spolujezdec vylezl na střechu. Vše za jejich pochechtávání. Vždyť to je sranda, ne? Za chvíli nás zastavili policisti, a pochopila jsem, že se jim náš počet nelíbí, a tak řidič dostal pokutu. S vážnou tváří. Čtyři z nás vystoupili, odvedli nás za roh, kde nás obratem zase naložili. To byla teprve sranda! Řidič se doslova za břicho popadal! 

Dorazili jsme na nádraží. No nějaký systém v tom mít musí, ale já ho nepochopila. Řekli: „Dejte si zavazadla tady na hromadu a pojďte se mnou.“ „Ježíši, to přece nemůžu, mám tam všechno, no ale pas a peníze mám u sebe …..“ A zkušenější turisté to udělali, no tak, co mi zbývalo? Po chvíli zmateného pobíhání po nádraží nás posadili do patrového autobusu, přinesli deky (oni hrozně rádi používají klimatizaci) a taky kávu a něco jako obložený chlebíček. Vedle mne si sedla Australanka a uvelebily jsme na prvních sedadlech v patře autobusu. Ta mi také vysvětlila, že naše batohy jsou už naložené a jedou tedy s námi, uf! Autobus se dal do pohybu, ale zase se hned zastavil, protože přítomní Thajci začali něco po jejich křičet a mávat rukama. A mířili k nám. „Ženy nesmí sedět na předních sedadlech!“, zněl jejich ortel, což byl námět k debatě všech přítomných. „Tato sedadla jsou nebezpečná, a proto si raději pojďte sednout někam jinam!“ Ale to ostře narazili, jelikož má sousedka Australanka se nevzdala bez boje, a tak se po chvíli zase spokojeně usadila vedle mne. Pak mi vysvětlila, že říkají, co se jim právě hodí a že problém naší bezpečnosti je zase tak moc netrápil. Dodnes nevím, jak to vlastně mysleli, ale přední sedadlo mi náramně vyhovovalo, měla jsem krásný výhled!

Jejich způsob jízdy je sice příšerný, neustále používají klakson a vyhýbají se na poslední chvíli, ale i tak jsem po cestě viděla mnoho zajímavého. Prohlížela jsem si hlavně místní lidi, postávající u silnic či cestujících na všem možném. Nestále jsem měla pocit, že je už odněkud znám a že už jsem je někde musela vidět. Později mi došlo, že si jsou jen podobní. Dost často nám někdo zamával, jen tak pro potěšení, občas se nám někdo smál. Není divu, autobus plný vyvalených bílých turistů pro ně musí být pohled k popukání. Časem jsem usnula a přemýšlela, jestli se s kamarádem opravdu najdeme. Domluvený sraz byl právě v Chang Rai na autobusovém nádraží.

Vzbudila jsem se za několik hodin, byli jsme asi v půlce cesty, a já měla hlad. Jelikož jsem spíše masový typ, vzpomínala jsem na české buřty a dumala, jak  to vydržím o tak nezvyklé stravě. Najednou jsme zastavili na jakémsi parkovišti, stewardi nás vzbudili, že je tady přestávka a občerstvení. Jakožto hladová kuřačka jsem se hrnula ven a byla jsem mírně šokovaná. Na parkovišti bylo liduprázdno a všude jen prostřené stoly s jídlem a pitím. Pro nás. Nebylo to sice nic extra lákavého, ale každý si něco vybral. Já si dala něco jako mini párečky. Dobré, ale český buřtík na ohýnku opečený to nebyl. Po občerstvení jsme se vydali dál. Chvíli jsem rozmlouvala s Australankou o jejím buddhismu, ale za chvíli mne zase přemohl spánek. Do Chang Rai nám zbývalo nějakých 300 km.

Chang Rai – je nejsevernější provincie Thajska, vzdálená od hl. města asi 780 km. Chang Rai je zajímavé město hlavně kvůli blízkým horským vesnicím, které jsou dodnes obývány domorodými kmeny. Také je z něj nedaleko proslulé místo Golden Triangel /Zlatý trojúhelník/, které je populární  pěstováním opia. Převládá tu buddhismus /95% věřících jsou v Thajsku právě buddhisté/, a tak je v okolí bezpočet buddhistických klášterů. Můžete zde potkat oranžově oděné mnichy s oholenou hlavou, přesně takové jako znáte s televize.

Ale o tom až příště ……………  

 
Reklama