Kdo z vás jezdí městskou hromadnou dopravou, jistě ví, že mnohdy to nebývá nic příjemného. Sama nepatřím k těm, kteří nějak výrazně trpí, když nasedají do autobusu, tramvaje či metra, ale včera se mi stalo něco, o co se s vámi musím podělit.

 

Zažila jsem totiž za volantem řidiče, který tam podle mě neměl vůbec co dělat. Žila jsem v domnění, že ti, kteří šoférují prostředky MHD a zodpovídají za životy lidí, musí být především vyrovnaní jedinci a jejich zdravotní a duševní stav je pečlivě zkoumán.

 

Řidič, který seděl za volantem autobusu, ve kterém jsem jela ráno do práce, ale tyto požadavky rozhodně nesplňoval.

 

Seděla jsem na sedačce hned za ním a nejdřív jsem si myslela, že je snad někdo namáčknutý přímo na jeho zádech. Vypadalo to totiž, že si s někým povídá. Po chvíli mi došlo, že dotyčný si povídá sám se sebou. Jen na vysvětlenou – je mi jasné, že jejich práce je náročná a že jsou to také jenom lidi… ale řeknu vám, sedět v autobuse, který řídí poloviční blázen, není nic příjemného. Bohužel, neměla jsem šanci vystoupit. Do další zastávky to byl opravdu kus…..

A monolog, který jsem chtě nechtě musela vyslechnout, stál opravdu za to.

 

„Práce zas*aná, ku*va, od čtyř hodin od rána jezdím ve sra*kách, kam furt všichni jezděj. To není jedinej úsek, kterej by byl normální, ku*va…tak jeď, vo*e, máš zelenou, na co zatraceně čekáš! No do p*dele, kam ty jedeš, kr*téne, spěcháš do kanceláře, id*ote, co? Já se na to taky můžu vys*at, dám si v Bráníku pauzu, půl hodiny. Stejně to nemá cenu jezdit podle jízdního řádu. Sakra, zas tam budu dřepět jak id*ot mezi těma somrákama. To je život zku*venej. Člověk se ani nevychrápe, plnej autobus těch kancelářskejch sv*ní, co nemaj ani páru o tom, co je to pořádná práce. To by se mi taky líbilo, dřepět celej den na pr*eli někde v teple. Já si ani vy*cat nemůžu, když potřebuju! Kre*éne, kam čumíš, ho*ado! Fakt se na to……“

 

A takhle mlel a mlel bez přestávky. Modlila jsem se, aby ho z toho nešlehlo, nebo aby se na to nevykašlal hned a nepustil volant z ruky. Oddychla jsem si, když jsem vystoupila a chvíli jsem přemýšlela, jestli si nemám napsat číslo autobusu a upozornit Dopravní podnik na to cholerické individium. Neudělala jsem to. Řekla jsem si – třeba měl holt špatný den, to se stane každému, ne?

 

Jenže čím víc o tom přemýšlím, tak mě napadá, že jsem to asi udělat měla. Protože mi ta cesta byla opravdu nepříjemná, a dokonce jsem se i bála.

Setkali jste se také někdy s podobným řidičem? A jak jste se zachovali? Případně – jak byste se zachovali, kdybyste byli svědky podobného výlevu? Upozornili byste jeho nadřízené, nebo byste to nechali být?

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ