Před nedávnem jsem se zařadila mezi majitele kočiček - byl to nejkrásnější pátek 13. v mém životě. Roztomilé, hravé a mazlivé stvořeníčko si mne naprosto získalo. Mám již čtyři roky Jonáška (jorkšírek), ale on není moc mazlivý, a Natálka mi vyplnila tuto mezeru dokonale.
Po týdnu jsem musela s Natálkou k veterináři na přeočkování. Vycházejíc ze zkušeností s Jonáškem jsem si bláhově myslela, že kotě si dám v dece za bundu a dojdeme k lékaři. Dcera Hanka, která má kočičky tři a občas hlídá kočky útulku, a tudíž bohaté zkušenosti, mne okamžitě usměrnila. Když ale tvrdila, že ani těch cca
Dala mi striktní příkaz, že počkám dole v domě, dokud nepřijede s přepravkou, a potom teprve můžeme vyrazit k lékařce. Vše jsem patřičně okomentovala před svými kolegyněmi ve smyslu, že to moje dítě je přehnaně pedantské apod. Myslela jsem si své, ale budiž - byla jsem ráda, že k doktorce se mnou pojede, a tak jsem musela být poslušná.
Přišla naše chvíle, Hanča zavolala, že vyjíždí, a my s Natálkou vyrazily čekat na chodbu domu. Kotě se spokojeně zabalené v dece rozhlíželo domem, výtahem, už zbývalo jen projít lítačkami a čekat u vchodu, až uvidíme autíčko.
Lítačky, kterými procházím denně nejméně 2x a jejichž zvuky vůbec nevnímám, se nám staly osudnými. Já zvuky nevnímám, ale Natálka – no co mám povídat. Ve zlomku vteřiny se změnila v běsnící bestii, která vyrazila z mé náruče a jen díky uzavřenému prostoru nezmizela v nedohlednu. Popadla jsem ji za hrudníček a doufala, že ji uklidním. Její zoubky i drápky se změnily ve smrtící zbraně a za řev by se ani lev nestyděl. Bilance na mém těle – roztržené ucho, tři prokousnuté prsty a nepočítaně škrábanců. Toť, prosím, výsledek boje mé
Hanča dorazila a po prvotním úleku při pohledu na zkrvavělou matku lakonicky poznamenala: "Názorněji jsi poučení, co je kočka, nemohla dostat." Sled dalších událostí již byl fádní. Hanča v pohodě s Natálkou absolvovala očkování a domů jsem si přinesla opět spokojené, miloučké, mazlivé a hravé stvořeníčko. Zatímco já měla až do večera klepotici a nemohla se z toho otřesu vzpamatovat.
Začátečníci kočkaři, věřte zkušeným a řiďte se jejich radami, ona kočička opravdu není pejsek. Kéž můj příběh je poučením pro druhé.
Kočička, o níž se v článku píše, je jedním z koťat z pytle, o nichž vyšel na magazínu Žena-in článek.
Hana Skurovcova
hkub@seznam.cz
Nový komentář
Komentáře
S naším kocourem k veterináři chodím zásadně v kožených rukavicích a kocour s límcem na krku( místu náhubku ).Jinak je to, v domácím prostředí, milej kocourek.
Můj nejhorší veterinární zážitek s kočkou
byl, když měla na lopatce velký abces plný hnisu. Při čištění jsme ji drželi tři , uši nám zaléhaly vřískotem a drápkům i zubům jsme stejně neunikli. Při odchodu z ordinace jsem se celému poškrábanému personálu pokorně omlouvala. Brali to sportovně, ale asi byli rádi, když za náma zaklaply dveře
moje maminka musí přepravku vytahovat na poslední chvíli, protože když jí jednou neprozřetelně nechala připravenou v předsíni, kočule byla k nenalezení
Taky není kočka jako kočka. Chodí na veterinu i kočičky volně v náručí, některé s kšandama na vodítku
a nejspeciálnější způsob přepravy měla jedna Lízinka, černá kočka, která se zásadně nechala do ordinace přinášet i ošetřovat pánovi na rameni
Já bych s tou svou "bestií"
bez přepravky nevytáhla paty ani před vrata. Zato v autě se jí strašně líbí, to sedí způsobně na zadním sedadle a čeká co bude
, ale do bedýnky musí stejně.
Mě kocour vždycky vylezl na rameno a tam absolvoval všechny injekce
Kadla: ale pořád je pěkný, což?
mě zase jednou přistála kočule, když byla ještě kotě, na zádech a pak zaťala všechny drápky a pěkně pomalu se mi po nich spouštěla dolů
vypadala jsem pak jako Angelika, když jí zmrskali
Tenhle článek už jsem četla. Že by na www.kocky-online.cz ?