Před nedávnem jsem se zařadila mezi majitele kočiček - byl to nejkrásnější pátek 13. v mém životě. Roztomilé, hravé a mazlivé stvořeníčko si mne naprosto získalo. Mám již čtyři roky Jonáška (jorkšírek), ale on není moc mazlivý, a Natálka mi vyplnila tuto mezeru dokonale.

 

Po týdnu jsem  musela s Natálkou k veterináři na přeočkování. Vycházejíc ze zkušeností s Jonáškem jsem si bláhově myslela, že kotě si dám v dece za bundu a dojdeme k lékaři. Dcera Hanka, která má kočičky tři a občas hlídá kočky útulku, a tudíž bohaté zkušenosti, mne okamžitě usměrnila. Když ale tvrdila, že ani těch cca 500 m, které dělí naše bydliště, nemohu s kočkou v dece dojít, neboť ona má přepravku na číči a půjčí mi ji, považovala jsem to za silně přehnané.

  

Dala mi striktní příkaz, že počkám dole v domě, dokud nepřijede s přepravkou, a potom teprve můžeme vyrazit k lékařce. Vše jsem patřičně okomentovala před svými kolegyněmi ve smyslu, že to moje dítě je přehnaně pedantské apod. Myslela jsem si své, ale budiž - byla jsem ráda, že k doktorce se mnou pojede, a tak jsem musela být poslušná.

 

Přišla naše chvíle, Hanča zavolala, že vyjíždí, a my s Natálkou vyrazily čekat na chodbu domu. Kotě se spokojeně zabalené v dece rozhlíželo domem, výtahem, už zbývalo jen projít lítačkami a čekat u vchodu, až uvidíme autíčko.

  

Lítačky, kterými procházím denně nejméně 2x a jejichž zvuky vůbec nevnímám, se nám staly osudnými. Já zvuky nevnímám, ale Natálka – no co mám povídat. Ve zlomku vteřiny se změnila v běsnící bestii, která vyrazila z mé náruče a jen díky uzavřenému prostoru nezmizela v nedohlednu. Popadla jsem ji za hrudníček a doufala, že ji uklidním. Její  zoubky i drápky se změnily ve smrtící zbraně a  za řev by se ani lev nestyděl. Bilance na mém těle – roztržené ucho, tři prokousnuté prsty a nepočítaně škrábanců. Toť, prosím, výsledek boje mé 80kg maličkosti a 1,5kg kočičky.

 

Hanča dorazila a  po prvotním úleku při pohledu na zkrvavělou matku lakonicky poznamenala: "Názorněji jsi poučení, co je kočka, nemohla dostat." Sled dalších událostí již byl fádní. Hanča v pohodě s Natálkou absolvovala očkování a  domů jsem si přinesla opět spokojené, miloučké, mazlivé a hravé stvořeníčko. Zatímco já měla až do večera klepotici a nemohla se z toho otřesu vzpamatovat.

 

Začátečníci kočkaři, věřte zkušeným a řiďte se jejich radami, ona kočička opravdu není pejsek. Kéž můj příběh je poučením pro druhé.

Kočička, o níž se v článku píše, je jedním z koťat z pytle, o nichž vyšel na magazínu Žena-in článek.
Hana Skurovcova
hkub@seznam.cz

 

Reklama