Nikdy jsme si s mužem nemohli moc vyskakovat. Oba jsme měli průměrné platy, a tudíž drahé cesty k moři pro nás byly nesplnitelným snem.

Od chvíle, kdy nám děti vyletěly z hnízda, jsme si založili spoření a pečlivě střádali korunku ke korunce, abychom si alespoň nyní, v padesáti letech, mohli vyrazit do světa.

 

Manžel vždy snil o tom, že se pojede podívat na sever. Norsko, Skandinávie či Švédsko – to jsou země, o kterých můj muž sní od dětství.

Já jsem však pravý opak. Mě láká sluníčko, moře, teplo, horké pláže….

 

Několikrát jsme s manželem hovořili o tom, jak naše sny skloubíme dohromady… Bylo nám jasné, že naše úspory nikdy nebudou stačit na to, abychom jeli jak na sever, tak i na jih. Dohodli jsme se proto, že až budou korunky ušetřené, sedneme a společně vybereme zemi, kam se vydáme.

 

Manžel věděl, že sním o krásném hotelu s bazénem, o hotelu, kde budou masáže a třeba i nějaké to cvičení… A věřte mi, že jsem si tento svůj sen řádně hýčkala a večer co večer jsem před usnutím trávila nezapomenutelné chvíle právě v takovémto hotýlku u pláže.

 

Před pár dny jsem slavila narozeniny. Ani ve snu by mě nenapadlo, že hned ráno manžel vstoupí do ložnice s kyticí růží a s tajemnou obálkou.

 

„Všechno nejlepší, Bohunko,…,“ políbil mě a předal kytici s obálkou.

Netrpělivě jsem nahlédla do obálky, a tam se ukrývala fotografie hotelu, který se večer co večer objevoval v mém snu.

 

„Co to je..?“ špitla jsem tušíc onu úžasnou pravdu.

Manžel se ke mně posadil na postel, vzal mě za ruku a svátečním hlasem mi sdělil, že naše úspory byly dostačující pro krásný zájezd, který mi daruje k narozeninám.

„Bude to krásných čtrnáct dní, které si spolu užijeme v tomto hotelu…“ Usmál se a znovu mě políbil.

Cítila jsem se jako ve snu. Už jsem se viděla na pláži, už jsem se viděla koupat v moři… až se mi z těch představ zatočila hlava.

 

Prohlížela jsem si fotografii, a náhle jako když do mě vjede blesk. V dolním rohu se rýsoval ozdobný název Norway…. Úplně se mi zastavilo srdce.

 

Ještě s nadějí v srdci jsem se muže zeptala, do jakéže země to vlastně poletíme… Když vyslovilo to hrozné slovo: Norsko, měla jsem co dělat, abych se nerozplakala.

 

Můj sen se rozplynul a já jen tak tak zadržela slzy.

Zájezd je zaplacený, účet prázdný a můj sen o jihu tedy nikdy nebude splněn.

 

Jsem z toho moc smutná a cítím to jako podraz od vlastního manžela…

Říkám vám zcela upřímně, ani nemám náladu nikam letět. A to i přesto, že jsem mimo Německa nikde v zahraničí nebyla…

 

Tak nevím, mám dělat jakože nic a předstírat radost z dárku a těšit se na dovolenou, nebo manželovi říci, že to, co udělal, cítím jako odpornou vypočítavost z jeho strany???

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ