Na doporučení naší známé jsme si pronajali chalupu v Liptovských Revúcach. Jsou to tři krásné vesničky, stulené do horského údolí. Těsně kolem pronajaté chalupy vedla místní historická cesta - bývala "císařská" silnice přes sedlo Šturce, která v dřívějších dobách spojovala Ružomberok s Banskou Bystricí. S trochou odvahy se dá dodnes projet autem, i když pěšky je to mnohem hezčí.
Za touhle cestou údolí končí - vychází z něj spousta dlouhých, vyasfaltovaných cestiček do nejrůznějších údolíček okolo. Bohužel všechny končí prudkým svahem.
Když se vyškrábete vzhůru, ocitnete se na Stezce SNP - značené hřebenovce, která poskytuje nádherný výhled. V Revúcách je půvabné to, že můžete na stezku vystoupat ve Velké Fatře a sestoupit zpátky do téže vesnice z Nízkých Tater. Samozřejmě jsme to vyzkoušeli hned při první vycházce - ovšem nedobrovolně. Vyrazili jsme podle návodu našeho známého po žluté značce na houby. Syslík statečně ťapkal do kopce a když už bylo jasné, že jsme trošku vysoko a houby by měly závratě, tak se ohlédl zpátky - a bylo zle. Odmítl ten sešup zdolat, a tak nám nezbylo nic jiného, než se drápat až na hřeben a po hřebeni pokračovat až k nejbližší odbočce. Mít s sebou zásoby, mohli jsme si od bači vypůjčit klíček a vyspat se v boudě přímo na hřebeni, ale my měli jen dvě plechovky piva a půl litru syslí minerálky. Takže jsme statečně pochodovali, obdivovali nádherné panoráma hor a místních lesů a večer jsme byli zpátky. Teprve po večeři jsme mrkli na mapu: 16 km a asi 500 m převýšení. Od té doby už chodíme se svačinou i na dvorek. :-)
Přímo v Revúcach se každoročně koná slavnost - Revúcké halušky. Připadá na přelom července a srpna. Soutěžící si musí donést slaninu a brynzu, a na místě musí vyrobit a uvařit 3 kg halušek. A než se halušky uvaří, můžete poslouchat lidovou hudbu a nebo okouknout soutěž v řezání dřeva.Nakonec se změří i čas jezení...pouze zapíjení je neměřené, a jak vidíte na fotce, tak zdejší motýli vědí přesně, jaké pití je pro ně zdravé.
Na výlety jsme jezdili po okolí - termální koupaliště Bešeňová bylo sice krásné, ale plné turistů, a tak jsme našli skvělé menší lázně Lúčky, kde se dá koupit permanentka do bazénu s léčivou vodou. Navštívili jsme Liptovský Hrádok a taky Demänovskou ľadovou jaskyňu, která má dvě části - jednu klasickou krasovou, druhou plnou překrásných ledových ozdob a krápníků. Tu je ovšem lepší navštívit začátkem sezóny, v srpnu tam už bylo ledu poměrně málo.
No a po cestě je - kromě nápadné restaurace - i méně nápadný ukazatel na Vlkolínec. Podle něj jsme skvěle bloudili na uzounkých silničkách. Cílem cesty však nebylo užít si bloudění, ale navšítvit jednu z rarit Velké Fatry. Vlkolínec je rezervace UNESCO - vesnička uprostřed kopců, stulená k úbočí hory. Celá vesnička zdálky připomíná modýlek - pečlivě nabarvené hračky, které si děti postavily někam do stráně. První zmínka o ní je z roku 1376 a v celé vesničce nestojí jediný moderní dům. Domy jsou původní, opravené a některé jsou doposud obydlené. Přiznám se, že jsem tam byla od té doby ještě dvakrát a vždycky tam cítím klid a pohodu, která dýchá ze sluncem prohřátých strání.
Jediná moje obava byla z toho, že dovolenou strávím u plotny, protože syslík připomíná spíš kyselinu sírovou. Skutečnost byla nicméně taková, že na obědy nám nezbývalo moc času, protože přes poledne jsme obdivovali široké okolí a večer si "mužští" vařili sami - u chalupy byl na dvoře zastřešený krb a takovou příležitost si pánové nemohli nechat ujít. A tak jsem se procházela, pojídala dobrůtky a myslela na to, že by té dovolené mohlo být víc...
Nový komentář
Komentáře
Hned bych do Bešeňové teď jela, v termálních pramenech se dá koupat, i když kolem máte sníh.