Protože do exotických krajů se hned tak nedostanu, podělím se o zážitky od sousedů - tedy ze Slovenska. A pokusím se to vypsat tak, jak jsem se tam opravdu vyskytovala…

Naše první cesta byla služební. Začínala velmi krotce v Bratislavě, kde jsme přesvědčovali trucující počítač, že práce je smyslem života. Našim hlavním cílem byla ale vesnička nedaleko Sabinova až na východě Slovenska. Vedoucí bratislavské pobočky nám ochotně vytelefonovala pokoj v Martine a tím byla daná naše další cesta: vrchem přes Žilinu, Martin a ráno přes Ružomberok, Poprad a Levoču až na místo určení, tedy v celku tak, jak nám bylo doporučeno. O druhé možnosti - jet spodem a projet přes Banskou Bystrici jsme naštěstí neuvažovali.

K naší smůle totiž už ráno začalo pršet. Ne že by nám auto v dešti nejezdilo, jenže v Martine jaksi měli víc vody, než jsou zvyklí - v době našeho příjezdu dosahovala na náměstí po kolena. Nedalo se nic dělat a museli jsme pokračovat do nejbližšího nezaplaveného města - do Popradu. Tam jsem našli tři hotely, které byly při cestě. Dva byly finančně nad naše možnosti a do Grand Hotelu jsme se ani nezkoušeli dostat. Při pokračování do Levoče (už potmě) jsme ale u benzínky zjistili, že ubytování v Levoči nehrozí - během sezóny tam nemají volno ani pod mostem, natož pak v hotelu. Následoval návrat do Popradu s vidinou krajně nepříjemné noci v autě. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme přece jen zastavit v Grand Hotelu, jehož okna zdánlivě zlomyslně pomrkávala ve tmě. V recepci si nás pán nejprve velmi pozorně prohlédl, pak přemýšlel, velmi významně se podíval na naše ruce, a pak vytáhl klíček od apartmánu pro novomanžele! A pravil: „ Já vám rozumím, naúčtujeme jenom pána!“ Teprve na pokoji mi došlo, jak vypadáme - manžel v obleku bez snubáku, já naopak oprstýnkovaná, ve společenských, značně uválených šatech…

Když jsme na pokoji objevili plný bar a vanu s bublinkami, začalo to vypadat skvěle. Ráno bylo plné optimismu, který lehce povadl až ve chvíli, kdy jsme na náměstí v Levoči málem přejeli lišku. Následoval telefom klientovi a jeho stručná instruktáž: „Čekejte u koliby…” Během dalších deseti minut jsme projeli kolem šesti různých kolib. Nakonec jsme zjistili, že první z nich se jmenuje „Koliba” a tam také čekal náš průvodce. Zbytek cesty byl perfektní, včetně domácího guláše. Návrat domů se ovšem konal pozdě k ránu - ujet celou vzdálenost naráz dost dobře nešlo.

Poučeni touto zkušeností jsme další služební cestu na “Dálný východ” - tentokrát do Rožňavy - naplánovali na tři dny.

Cesta tam byla v pohodě. Hned ten den jsme stihli první atrakci - Aragonitové jeskyně v Ochtiné. Délka trasy cca 600 metrů. Podobné jeskyně jsou prý na světě jen tři a můžu říct, že tahle byla nádherná. Už jen vstup, umístěný uprostřed přírody, stojí za shlédnutí.  Druhý den jsme byli po práci pozvaní na Betliar - krásný lovecký zámeček v klasicistním stylu, obklopený velikou zahradou. Nachází se tam muzeum nábytku, rozsáhlá sbírka obrazů, knihovna a mimo jiné tam mají skvělou restauraci:-)))

Třetí den jsme vyrazili brzy ráno, protože jsem si chtěla splnit svůj sen z dětství a navštívit Spišský hrad. Podle mapy prostě brnkačka - projedeme Slovenským Rudohořím napříč, projdeme si hrad, a pak ukážeme syslíkovi a tchýni Vysoké Tatry. Bohužel cesty ve středu Rudohoří jsou opravdu “vysokohorské” - uzounké, nepřehledné a na mnoha místech budí dojem, že silničářům stál v cestě medvěd a bylo nutné se mu vyhnout. Cesta se tak značně protáhla, musím přiznat, že i díky tomu, že v některých vesnicích žijí opravdu jako před sto lety, a tak jsme občas prohlíželi místní specialitky. Spišský hrad jsme procházeli až kolem poledne. Patří k největším hradním komplexům ve Střední Evropě - zabírá více než čtyři hektary. I když se to zdá nepravděpodobné, tak jeho majitelé zasáhli i do českých dějin. V 15. století hrad patřil Janu Jiskrovi z Brandýsa, který bojoval za práva Ladislava Pohrobka.

Hrad sám je opravdu nádherný, přístupný z parkoviště kousíček od hlavní brány. Dominantou je vysoká věž, jejíž návštěva byla pro naši rodinu nezapomenutelným zážitkem. Já schody neprožívám, takže jsem zůstala dole, zatímco můj muž se syslíkem a svojí matkou vyrazil po točitém a stále se zužujícím schodišti vzhůru. Asi po půlhodině, kdy už jsem byla značně nervózní, sešel dolů nějaký pán a suše konstatoval, že nahoru se nedá projít - prý se na schodech “zašprajcovala” nějaká tlustá paní…musím přiznat, že zbytek cesty jsem se hlavně starala, abych se tchýni nesmála nahlas.

Tak tady skončily moje výlety na Východní Slovensko a příště se podíváme na Střední...

     
Reklama