Do světa téměř půlnočního slunce jsme se vypravili o prázdninách s nejmenovanou renomovanou cestovní kanceláří na aktivní dovolenou. Moc jsme se těšili. Těšilo se nás tolik, že jsme se málem nevešli do autobusu. Mladý průvodce působil od začátku jako mistr světa. Čeho se bát? Jeho tlustý šanon, kterého se držel celou cestu autobusem jako klíště, naznačoval, že terén je důkladně prozkoumán a průvodce je na severu jako doma. Nikdo netušil, že se doma moc nevyzná.

 

Při první dvacetikilometrové túře po švédských horách jsme se ptali, zda lze tuto trasu absolvovat „nalehko“ za den, abychom se nemuseli tahat s bagáží zbytečně.

„To záleží na tom, jak se cítíte,“ pravila hvězda zájezdu a ládovala si spacák do svého minizavazadla.

„Záleží spíše na tom, jaký je to terén,“ opáčili jsme. „Je-li jako v Krkonoších, nebo jako v Tatrách.“ 

„Tam já nikdy nebyl, jezdím jenom severské země.“

Netroufli jsme si jít bez stanu s těmito informacemi. Cesta byla nakonec skoro procházkou. Příroda nádherná, tundrovité kopce, takže bylo vidět kdykoli široko daleko. Večer všichni na pokyn stanovali v mokřadu, s obrovským výskytem komárů. Nebylo možné chvilku stát na místě. Průvodce totiž o jiném stanovišti nepřemýšlel. My dva jsme vystoupali z mokřadů na Královskou cestu v horách, a tam jsme, za krásného večerního slunce (asi v devět hodin) stanovali, vařili a myli se v potoce. Nádhera. Slunce zapadlo na chvíli kolem půlnoci.

Itinerář zájezdu sliboval Stockholm a Oslo. Ve Stockholmu – Benátkách severu, má každý ostrůvek svou tvář. Na jednom z nich jsou muzea a galerie, na jiném je Staré Město. Škoda že jsme přijeli v zavírací den, takže jsme sice měli možnost navštívit muzeum lodí, nikoli však ostrov s galeriemi.

V Oslu, kde jsou všechny sbírky a galerie zdarma, jsme byli šanonem nasměrováni pouze do placených muzeí lodí. Bylo mi líto párů, které výhodné nabídky využily a zakoupily hromadné vstupenky hned do všech tří muzeí. Ale obě města stojí za návštěvu, když si ji lépe naplánujete.

Jedna z nejlepších tras byla v oblasti Jostedalsbreen. Po prvních několika metrech jsme uhnuli ze správné cesty a krátce poté se ocitli pod obřím vodopádem.


„Někde tady musí být cesta!“ ubezpečoval nás průvodce. Po chvíli neklidu se rozhodl k samostatnému výstupu po mokré stěně těsně vedle vodopádu. Stačilo, aby mu uklouzla noha, a bylo by po něm. Jako Jeníček z Perníkové chaloupky se rozhlížel po okolí. Ještěže duchapřítomná rodinka měla mapu a všechny dole nasměrovala. Průvodce se k nám po úspěšném zdolání vodopádu přidal. Čtyřhodinový strmý výstup stál za to. Poprvé jsem viděla ledovec shora.

Do známého Geiragerfjordu zavítala v den, kdy jsme se po něm projížděli na lodičce, největší zaoceánská loď Queen Mary 2. Musela zakotvit uprostřed fjordu, protože by jinak brala o dno. Něco tak obrovského se musí vidět. V oceánu se jistě ztratí, ale tady vypadala jako v potůčku zapomenutá hračka Trolla.

Příroda je v Norsku pohádková a obrovská. Není divu, že tu bydlí obři. Kam jinak by se měli vejít!

Voda se dá pít přímo z potoka. Jediným důvodem, proč se to nedoporučuje,  je její vysoká mineralizace, protože jich spousta teče z ledovců. My jsme si z vody vařili a někteří ji pili přímo z potoka. Nikomu nic nebylo.

Lidé jsou velmi milí a se všemi je možné se domluvit anglicky (včetně malých dětí). Cestovat národními parky a  stanovat v nich se dá kdykoli a kdekoli. Máte-li možnost chodit sami bez skupinky, která vám stále dýchá na záda, je to krásné cestování v půvabném kraji.

Na příště se chystáme do Laponska, ale už bez Adventury. Bez šanonu jsme mohli vidět daleko víc.

 

 

 

 

Malé fotoalbum najdete ZDE

Reklama