„Většina českých žen jsou feministky, jen o tom neví,“ řekl mi na zahajovacím tiskovém happeningu agentury gitA odborný konzultant Ing. Petr Pavlík z University Karlovy. „Problém není v samotném feminismu, ale v tom, že jsou feminismus a feminizace jako problém vnímány. Mluví se snad o maskulinizaci politiky? Nebo armády? Ne. Ale o feminizaci školství slyšíme pořád…“ 

Nejsme „ženské“ ale „gender“!
„Napsali o nás, že jsme ženská tisková agentura,“ povzdechla si členka redakčního týmu Magdalena Hort. „Ale my neusilujeme o ženské nebo mužské zpravodajství, ale o vyváženost – snažíme se obecně upozorňovat na stereotypy a bourat zažité předsudky. Naším heslem je „vidíme svět jinak“.“
„Nejde nám o „ženské“ zpravodajství a vidění světa očima žen, ale o to, že „mužský“ nebo „ženský“ pohled na věc není závislý na biologickém pohlaví. Většina žen – novinářek v mainstreamových médiích dnes prezentuje jenom mužské vidění světa, témata zpráv jsou vybírána s ohledem na muže, schází jiné hledisko. gitA je pokusem o barevnější svět,“ vysvětlila mi další z členek týmu.

gitA je diverzita
Co je tedy gitA? Je to nově založená tisková agentura, čerpající z fondů EU, která chce překračovat generové stereotypy, usilovat o generově korektní zpravodajství, rozšiřovat pohled na svět, poskytovat prostor menšinám a odstraňovat diskriminaci v médiích. Organizátorský tým sice nepopírá, že vyšel částečně z feministického ideového zázemí, zároveň však zdůrazňuje své generové zaměření a přibral řadu odborných konzultantů z různých fakult University Karlovy i z neakademického prostředí. Kmotrou projektu je kontroverzní výtvarnice Lenka Klodová, která o sobě říká, že se ráda pohybuje na hranici mezi uměním a aktivismem. Ve svých pracích akcentuje tematiku rodiny a rodičovství, mateřství a otcovství – zdůrazňuje nestandardní vidění světa a jinakost.

Co není biologicky dáno, v apatyce nekoupíš…
Přes jistě chvályhodné úsilí všech zúčastněných se nemohu zdržet poněkud osobního komentáře (a uvítám vaše názory na toto téma, milé ženy-in). Začnu poněkud obšírně: byly doby, kdy hlavním měřítkem chování člověka byla tradice, ať už daná autoritou (Bohem či bohy) nebo lidmi (už otcové našich otců žili v celibátu…). Posléze se do popředí dostal takzvaný biologický determinismus, ať už jako osvobozující prvek (například formou prohlášení: touha souložit s jedinci stejného pohlaví je vrozená a tudíž nemůže být špatná) nebo naopak jako prvek omezující (ženy jsou biologicky slabší a méně inteligentní, než muži a tudíž nemohou vykonávat některé profese). Ale ačkoliv aktivisté genderu na tento biologické determinismus v jeho omezující roli neustále žehrají, sami jsou povětšinou jeho zajatci. Jejich argument totiž zní: „Biologické rozdíly mezi muži a ženami (popř. mezi etniky apod.) neexistují či jsou velmi malé, tvrzení o jejich existenci je nepravdivé a moderní vědou bylo vyvráceno, rozdíly jsou dány sociálními konstrukty (tedy tradicí, kulturou…) a proto se jimi nemusíme řídit.“ Neuvědomují si ovšem, že tak stále přikládají obrovský význam právě oněm biologickým faktorům, jen popírají existenci některých z nich. To jak se musíme a nemusíme chovat stále zakládají na biologii – na vědě a humanisticko-pozitivistické tezi o poznatelnosti světa člověkem. Z jejich tvrzení jaksi mimochodem vyplývá, že co není biologicky dáno, to dodržovat nemusíme (někdy dokonce nemáme), neboť je to „pouhý“ sociální konstrukt.

Žijeme v kultuře
Dovolím si postavit proti tomuto tvrzení jinou tezi: „Člověk je především tvor sociální – společenský. Náš svět je tvořen sociálními konstrukty – tradicemi a kulturou – a skutečnost, že nejsou jaksi „hmatatelné“, přesně změřitelné a uchopitelné objektivními vědeckými metodami (i když se o to společenské vědy snaží, ale tam, kde člověk zkoumá člověka je objektivita prakticky nemožná) je nečiní méně skutečnými a důležitými. Fakt, že není biologicky dáno, že žena nemůže zastávat některá povolání (učitel, voják, kněz), ještě neznamená, že je správné, aby je zastávala (ač mnohde už zastává) – volba toho, proč jsou v určitých povoláních preferováni muži a v jiných ženy je dána tradicí a to neznamená míň, než kdyby to bylo dáno biologicky, ale naopak, víc, protože žijeme ve světě tradice – světě sociálních konstruktů. A pokud tyto tradice a sociální konstrukty začneme bez rozmyslu (tj. nemusíme je vnímat jako neměnné, i tradice se vyvíjí, ale neměli bychom je odhazovat jen proto, že jsou to tradice) bořit a odhazovat, octneme se (a v moderní společnosti je to problém velmi běžný) v jakémsi roztříštěném světě, nejisti si vlastní rolí a místem ani způsobem, jak ve světě žít a jak s ním komunikovat. Psychologové v těchto případech mluví o ztrátě kořenů.

A na závěr jedno doporučení z dílny Lenky Klodové:

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud si kliknete sem, můžete si stáhnout další velmi zajímavé dílko Lenky Klodové. Jedná se o slideshow s názvem Travesti show.

Co si o této problematice myslíte, Vy, ženy-in? Domníváte se, že „tradiční“ role muže a ženy jsou přežitek, který je třeba překročit? Že fakt, že nejsou podloženy zásadními biologickými rozdíly nás nejen opravňuje, ale nutí k tomu je zrušit jako „špatné“? Nebo je tradice důležitější než biologie? Mohou a mají být muži matkami? Je správné, aby ženy „dělaly kariéru“ nebo se mají starat o rodinu? Co si myslíte o ženách v armádě? A co svěcení žen na kněze?

Reklama