Zajeďte si do Hřenska, kde se nachází evropská rarita - Pravčická brána. Pravčická brána je totiž největší přirozená skalní brána v Evropě a pro České Švýcarsko je neodmyslitelnou dominantou...

Aby ne: dle dostupných informačních pramenů je rozpětí oblouku Pravčické brány v její dolní částí téměř sedmadvacet metrů, výška otvoru je šestnáct metrů, šířka sedm až osm metrů. Nejvyšší část plošiny, tedy brány jako takové, leží ve výšce jedenadvaceti metrů.

Cesta k Pravčické bráně je nenáročná. Pokud vyjdeme z místa, které se jmenuje Tři prameny, tak nás čeká stoupání lesní cestou pod strmou skalní stěnou. Nad serpentinami se dostaneme až k úpatí skaliska, které se jmenuje Malý Pravčický kužel. Poslední etapa výstupu vede po visutém můstku, poté uměle vyraženým tunelem.

A jsme tu, u Pravčické brány. V její bezprostřední blízkostí se nachází výletní zámeček Sokolí hnízdo. Říkáte si, že jste to nejhezčí už asi viděli, ale není to pravda. Sice se vám i zpod Pravčické brány nabízí překrásný výhled po okolí, ale vyhlídek, které vám dovolí okouknout Pravčickou bránu pěkně svrchu a s odstupem, těch je tu víc, stačí jen vystoupat po schodech, vytesaných přímo do skály.
Pohled na zajímavě zvrásněné pískovcové bloky hned tak neomrzí a dostat se na vyhlídku není nijak namáhavé. Žádný problém ani pro rodiče s malými dětmi, potkali jsme několik "ošátkovaných" maminek i s nejmenšími miminy, jedna dokonce i cestou kojila...
Ale zpět k Sokolímu hnízdu. To stojí po boku Pravčické brány dle archivních pramenů už od roku 1881, původně to byla chatrč z dubové kůry. Po dubové kůře přišel ke slovu trvanlivější stavební materiál a vznikl zámeček v takzvaném alpském stylu. Zámeček původně sloužil jako ubytovna pro návštěvníky šlechtických rodů, dnes je tu restaurace.
Jakmile se pokocháte výhledem ze dvou vyhlídek, občerstvíte se, prohlédnete si galerii nebo navštívíte infocentrum, kde můžete dostat vandrovní razítko, pak už nic nebrání v tom, aby váš výlet pokračoval po takzvané Gabrielině stezce.

Tato cesta je pohodlná, je to mírné klesání, místy samý zákrut. Po Gabrielině stezce, která se vine podél pískovcových bloků, dojdete až na Mezní Louku.

Příjemná lesní cesta nás dovede k rozcestí, které nese název Nad soutěskami. Skalnatou roklí sejdeme až do údolí řeky Kamenice. Cesta malebným údolím, zaříznutým do skal podél poklidné říčky, nás dovede až k přístavišti pramic v Tiché nebo také Edmundově soutěsce.
Jediný způsob, jak pokračovat v cestě, znamená nasednout na loďku a nechat se unášet vodou a poutavým výkladem průvodce.

Plavba je velice příjemná, hloubka vody v uměle vytvořeném jezu se pohybuje od jednoho do čtyř metrů. Skály nad Edmundovou soutěskou, pod nimiž plujete, připomínají gorilu, slony v zoo, ale i kamennou rodinu nebo delfína dle průvodce, ale záleží i na vaší fantazii.
Romantický zážitek umocní umělý vodopád, kdy průvodce zatáhne za lano a do Kamenice se zřítí ze skály proud uměle zadržované vody, naštěstí pramička je v uctivé vzdálenosti.
Nebýt italských dělníků v minulosti, tak by v této části Českého Švýcarska nebyly chodníčky, mosty, tunely, ani by tu nebyly lávky a hlavně jez, který slouží k plavbě. Jízda lodičkou trvá asi dvacet minut, převozník pohání pramici vlastní silou pomocí bidla. Ten náš dokonce zahrál i na harmoniku...
Dnes už je plavba bezpečnější, v prvopočátcích ji ale dobrodruzi zdolávali dokonce prý i na vorech. Když opustíte pramičku, tak dojdete poklidnou cestou podél Kamenice do Hřenska. Výlet, dlouhý sedmnáct kilometrů, sice končí, ale vzpomínky zůstávají...