OI001294.jpg

Foto: Marta Kratochvílová, Se souhlasem Sylvie Vojtkové

Jak vypadalo tvoje první setkání s indickým tancem?
Začalo to tím, že na mě měla vliv moje mladší sestra Evin. V podstatě tančím kvůli ní, ta už dlouho tančí klasický tanec kathak a stále poslouchala indické písničky. Tehdy jsme bydlely obě ve stejném pokoji, tak se tomu asi nedalo vyhnout. Nejvíce mě uchvátila píseň s názvem Titli (v překladu Motýl). V jejím klipu jsem poprvé viděla klasický tanec, i když jen v takovém tom bollywoodském podání. Byl to pro mě zcela nový svět, snový, překrásný, barevný. Nejdřív jsem nechápala, co na tom moje mladší sestra vidí. A pak mě to strhlo taky. Jakmile jsem viděla, že existuje indický tanec, který mi připomínal balet, nebylo o čem přemýšlet. Začala jsem hledat svou taneční guru, která by mě vedla a zasvětila mě do tohoto umění. Poté jsem objevila učitelku, mentorku a přítelkyni v jednom – jmenuje se Rasabihari Devi Dasi.

Tančíš dva různé tradiční indické tance kathak a bharatanatyam. Proč sis vybrala zrovna tyhle dva?
To byla docela náhoda, ptala jsem se tehdy Evin, a ta mi řekla, že v hudebním klipu, který jsem viděla, tanečnice tančí bharatanatyam. I když já myslím, že to byl spíš tanec odissí nebo kuchipudi. Pohyby a umění tance jsem si zamilovala na první pohled. Kathak jsem přidala později – je to docela vtipný důvod. Tehdy odjela sestra za studiem na tři měsíce do Íránu, a tak šíleně mi chyběla, že jsem začala chodit na její lekce tance pod vedením Ivanky a Anežky Hessových. Moc se smála, když se to dozvěděla, a vlastně od té doby tančím kathak.

FotoJett.jpg
Sylvie se sestrou Evin / Foto: Marta Kratochvílová, Se souhlasem Sylvie Vojtkové a Evin Vojtkové

Byl bharatanatyam první tance, který jsi kdy dělala? Nebo jsi už měla nějakou pohybovou průpravu z dřívějška.
Tančím v podstatě od malička. Když mi byly čtyři roky, začala jsem chodit na balet. Potom se v průběhu let můj taneční styl měnil, chtěla jsem si zkusit street dance, později když jsem objevila Indii, vyzkoušla jsem tančit filmový Bollywood, pak mi ale došlo že jsem spíše klasický člověk a miluju nejen klasickou hudbu, ale i klasické taneční formy. A tak jsem se po moderním tanci vrhla zpátky na klasiku – bharatanatyam, později i na kathak.

Jaký je vlastně mezi bharatanatyamem a kathakem rozdíl? Kdybys to měla popsat jednoduše někomu, kdo vůbec netuší, o čem je řeč. A ke kterému máš blíž?
Řeknu to spíše ze svého subjektivního pohledu pozorovatele. Bharatanatyam je klasický tanec jižní Indie, je více barevnější, co se kostýmů týče. Také je více zemitý, tančí se více „při zemi“. Kathak, klasický tanec severní Indie, je více o otočkách, a v podstatě více o tom, že se při tanci skoro létá, jdeš nahoru. Technika nohou je kolikrát natolik rychlá, že kdyby někdo udělal jejich zpomalený záběr, určitě tam to létání bude vidět. Každopádně u kathaku i bharatanatyamu je kladen velký důraz na techniku a preciznost jednotlivých úhlů. V podstatě se to počítá na centimetry. Oba tance jsou jako geometrie a mají společného ducha. Tančíme pro indické Bohy.

Čeho bys ve své kariéře tanečnice chtěla dosáhnout, jaké jsou tvé sny?
Moc ráda bych to jednou dělala profesionálně. Chtěla bych se věnovat indickým příběhům a vytvořit něco vlastního, své vlastní choreografie, mít vlastní taneční školu a vystupovat po světě. Můj sen je šířit toto krásné a starodávné umění dál a seznámit s ním co nejvíce lidí.

OI000267-3-.jpg

Foto: Marta Kratochvílová, Se souhlasem Sylvie Vojtkové

Čeká tě zkouška Arangetram, můžeš nějak přiblížit laikům o co jde?
V podstatě se jedná o zasvěcení do tohoto tance. Celý repertoár, který se naučíme, skládáme do svého vystoupení za doprovodu živého orchestru a své guru. Není to úplně lehké. Tanečnice musí prokázat své získané dovednosti během studia a zároveň musí mít dobrou fyzičku. Musí totiž vydržet na podiu tančit více jak hodinu s malými pauzami. Je to ale velkolepé. Vždy to probíhá ve velkých sálech a zve se spousta hostů. Tuto zkoušku zatím nemám, ale chtěla bych ji co nejdříve určitě absolvovat.

Jak se na to díval tvůj otec, který je Kurd, když jsi začala tančit indický tradiční tanec?
Táta to nejdříve bral jako koníček, jako moje hobby. Zprvu si určitě nemyslel, že to myslím smrtelně vážně. Až když jsem jednoho dne oznámila, že jedu studovat do Indie, byl to pro něj důkaz, že je to něco vážnějšího. V kurdské kultuře není úplně typické, aby se žena věnovala tanci na profesní úrovní a živila se tím. Natož aby si vybrala tanec, který je kulturně jiný.

Byla jsi tanec studovat i v Indii. Jaké to bylo? Překvapilo tě tam něco?
Byla jsem tam v roce 2018 a potom v roce 2019, vždy v Novém Dillí. Měla jsem velké štěstí, že mě moje učitelka a mentorka Rasabihari Devi Dasi velice podporuje. Jela jsem za její učitelkou a guru a úžasnou tanečnicí bharatanatyamu, bohuže dnes již zesnulou, Jamunou Krishnan, která vyučovala v taneční škole Kalangan Trust. V roce 2019 jsem pak byla u její dcery – profesionální tanečnice a mentorky Ragini Chandrashekar. A co mě překvapilo? Asi kolik dívek tyto tance v Indii tančí od útlého věku – od čtyř, pěti let. Důraz je kladen na přesnost, řeší se každý centimetr a detail. Brali to velmi vážně, ale jsem vděčná, hodně mi to dalo a myslím, že i tanečně pomohlo. A vlastně i lidsky. Cítím se daleko silnější. Upřímně jsem si ale první týden myslela, že to nezvládnu. Tato zkušenost mi ukázala, že když něco chceš, dokážeš cokoliv. Tělo je úžasný nástroj, jen do toho občas mysl hodně kecá.

FotweroJet.jpg

Foto: Marta Kratochvílová, Se souhlasem Sylvie Vojtkové

Jak vypadá takový pravý indický trénink, je tvrdý?
Ano, je. Tanečnice nesmí na hodinu přijít nepřipravená nebo pozdě. Určitě je to ale obohacující v případě, pokud ze sebe chce člověk něco dostat. Je to zkrátka dřina, která není zadarmo, stačí týden nicnedělání a tělo ti to vrátí. Je to ale jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě. Studovat přímo v Indii byl vždy můj velký sen.

Co bys doporučila lidem, kteří poprvé jedou do Dillí?
Ať si dají týden na to, zda je Nové Dillí, nebo celkově Indie pro ně. Protože jsou na světě podle mě jen dva typy lidí. Ti, co jakmile přijedou do Indie, si tuto zem zamilují, ať už pro její pestrost, dobrodružnost a tradici. Nebo v ní naleznou naopak jen chaos, hlučné ulice a vedro. Indie si vás musí získat od začátku. Dotknout se vašeho srdce. Dillí je každopádně velké město, kde žije spousta Indů z různých států. Myslím si, že všude jsou dobří i špatní lidé. Rozhodně se tam nikdy nenudíte. Třeba na čtyřproudové silnici nenajdete občas přechod. Stalo se mi, že jsem se snažila dostat k metru a pán vedle mě s mobilem v ruce šel neústupně přes ten velký silniční provoz, aniž by se alespoň jednou podíval na silnici, oči měl pořád zapíchnuté do telefonu. Pokud jedete poprvé do Indie, určitě dodržujte zdejší kulturní pravidla. Alespoň já to jako cizinka tak cítila. Nosila jsem tradiční oblečení, nechtěla jsem provokovat, ale indické tradiční oblečení se mi líbí. Pokud žena cestuje večer někam po Indii nebo se chce projít, určitě by neměla chodit sama. Jednou se mi stalo, normálně přes den, že jsem se dostala do místa, kde nebyl nikdo jiný, jen jeden muž, co se tvářit, že prodává zeleninu. Vyklubal se z nej šarlatán, co mi chtěl věštit budoucnost. Chtěl za to peníze. Potom se ale objevil mladý kluk a začal kroutit hlavou a říkat, ať se s ním okamžitě přestanu bavit. Takže rozhodně doporučuji moc nechodit na místa, kde nikdo není.

V čem jsou podle tebe Indové jiní od Čechů?
Určitě přístupem k životu, kultura v Indii je naprosto odlišná od kultury u nás. Indové mají spoustu kulturních pravidel. Celkově mě baví, že mají spoustu krásných festivalů, kdy například slaví narozeniny Krišny. Indické ženy během oslav před dveřmi aranžují stopy malého Krišny, protože věří, že je tak malý bůžek poctí svou návštěvou. Možná mi přijde trochu škoda, že Indové tolik věří horoskopům. Myslím si, že člověka nedefinuje to, v jakou hodinu se narodil a jaké planety byly zrovna na nebi, ale spíše charakter.

P7260754.jpgFoto: Marta Kratochvílová, Se souhlasem Sylvie Vojtkové

Co se ti na nich líbí a co tě naopak štve?
Líbí se mi, že mají rádi jídlo. To si myslím, že mají s Čechy podobné. Moc mě zaujaly indické hodnoty, rodina drží více při sobě. Je pro ně hodně důležitá. Pak se mi líbí jejich tradice, které jsou spjaté s duchovním světem. Védy pro ně nejsou pohádky, ale je to pro ně fakt. A to se mi líbí, protože jsem od mala snílek a mám ráda pohádky. A jestli mě něco na nich štve? Možná jen, že jsou velmi bezprostřední a ptají se často na dost osobní otázky, aniž by člověka znali. Jsou to docela přímí lidé.

Tvůj otec je Kurd, ty jsi Kurdka sice jen napůl, ale co si myslíš, že je na tobě nejvíc kurdského?
Řekla bych, že asi někde hluboko uvnitř jsem člověk, co ve všem hledá hlubší význam a dává si záležet na tradici a hodnotách. To bude asi hodně kurdské. A pak taky, Kurdové milují umění a hudbu. Sami stráví během oslav několik hodin tancem a zpěvem. Celkově lze říct, že Kurdové jsou velmi talentovaní na umění.

Jak se tvůj otec vlastně dostal do Česka a poznal se s maminkou?
S maminkou se poznal, když přijel studovat do Prahy. Byla to láska. Táta byl tehdy mezi prvními studenty, co sem po revoluci přijeli ze zahraničí. Řekla bych, že asi proto si ho pamatoval tehdy každý, dost vyčníval z davu.

Chtěla by ses někdy podívat do Sýrie? Jste s někým odtamtud v kontaktu?
Moc bych chtěla. Je to trochu zvláštní pocit, že je člověk napůl odněkud, ale nikdy tam vlastně nebyl. Moc mě bolí koukat na fotky rozbombardované Sýrie. Věřím, že se tam jednou s tátou a Evin podíváme. Myslím, že v Sýrii už nikdo z naší rodiny není, většina z nich žije v Německu.

I když máš české občanství a tvá maminka je Slovenka, vypadáš díky otcovým kořenům exoticky. Cítila jsi se kvůli tomu někdy odlišně? Pociťovala jsi třeba, že úplně nezapadáš?
Nikdy jsem se odlišně necítila, připadala jsem si vždy jako Češka. Ale později se ozvaly asijské geny a začalo mě to táhnout víc směrem na východ. Krev nezapřeš. A až když jsem začala chodit do práce a na vysokou, lidé na mě trochu koukali. Ale brali mě prostě tak, že mám exotický původ. Do té doby jsem si nijak jiná nepřipadala. Cítím se jako Slovenka, stejně jako Kurdka.

Zažila jsi třeba kvůli vzhledu někdy šikanu?
Ne, nikdy.

FoterrtoJet-1-.jpgFoto: Marta Kratochvílová, Se souhlasem Sylvie Vojtkové

Dodržujete se sestrou a tatínkem nějaké kurdské, případně jezídské, zvyky?
Ano, od malička slavíme kurdský nový rok Nourúz. Jsou i další zvyky, ale primárně slavíme každý rok tento. Zvyky jezídů jsou primárně spojené s přírodou. Jezídé jsou totiž lidé hor. Například věří v Anděla Páva jakožto stvořitele tohoto světa. Páv je pro nás posvátné zvíře. Jezídi zároveň věří, že oheň je očisťující. Během Nového roku se proto zapalují pochodně, je to vlastně mimo jiné svátek ohně. Také oslavují takzvanou Červenou středu, Carsema Sol, která se slaví v dubnu. V tento den chodí lidé uctít své předky na hřbitov a potom se doma koná hostina. Dle tradice se věří, že byl v tento den stvořen svět a začal život na zemi. Podle jezídské víry Bůh každý rok posílá na zem anděla, aby odstranil zlo mezi lidmi. V tento den se barví vařená vejce jako symbol obnovy přírody. Aby se vesmír mohl formovat, vejce se uvaří. Žloutek je pak symbolem slunce. Na červenou středu lidé brzy vstávají a modlí se ke slunci za všechny živé bytosti. Později se rozdávají sladkosti a barví vajíčka. V ranních hodinách lidé vycházejí do přírody a trhají červené květy, které se věší na vchodové dveře spolu se skořápkami od vajec.

Jak kurdský nový rok slavíte u nás?
Pro nás je to první jarní den. Slaví se honosně, většinou ve velkých kulturních sálech, i v Praze, kam se sjedou Kurdové z různých koutů Česka. Na oslavě bývá spousta tradičního jídla a pití. Ženy a muži jsou oděni do tradičního oblečení, do kurdských krojů. Nesmí chybět živá hudba, kapela, která hraje téměř nepřetržitě. Tančí se kurdské tance – buď pouze muži nebo ženy s muži a dětmi dohromady. Jde o to v podstatě hezky přivítat ten následující rok. Na nový rok se pak také malují vajíčka na červeno. Doma to slavíme většinou s tátou a se sestrou jen tak, že si uděláme tradiční jídlo a posloucháme kurdskou hudbu.

Kdyby tě chtěli lidé vidět tančit na živo, kde tě mohou v nejbližší době vidět?
Srdečně zvu všechny 2. září na festival Asie vzdálená a blízká do Cetrálního parku na Pankrác, kde budeme tancovat s taneční skupinou mé učitelky NatyaAnjali. A sólově si ještě zatančím na Dni jógy 4. září v parku Grébovka v Praze.

Reklama