Foto: Archiv Michaely Muzikářové

Co vašeho partnera přivedlo do České republiky?
Práce. Když v Itálii asi před pěti lety vypukla krize, přišel o svůj dobře rozjetý byznys a rozhodl se, že rozhodí sítě v zahraničí. V Brně už měl bratrance, a tak to byla celkem logická volba. Nejdřív se do města přijel podívat jen tak, zjistil, že by to šlo, a potom rozeslal životopisy. Ozvali se mu a začal pracovat v Česku.

A jak jste se dali dohromady?
Po posledním rozchodu jsem se přihlásila na jednu seznamku. Procházela jsem nápadníky, až mi do očí padlo jméno Andrea. A tak jsem mu napsala. Zašli jsme na večeři, ale dojem na mě moc neudělal. Měl divně nagelované vlasy, a navíc mi jako první věc řekl, že mám v italštině divný přízvuk. Ale dala jsem mu druhou šanci.

Italštinu tedy ovládáte?
Mí rodiče pracovali ve firmě s italskými majiteli, a proto jsem už jako malá slyšela italštinu kolem sebe a chtěla jsem jí rozumět. Vždycky se mi líbila její melodičnost. Učit italsky jsem se začala už ve 12 letech. Doma s přítelem mluvíme výhradně italsky a troufám si říct, že jsem téměř na úrovni rodilého mluvčího. Nasávám cokoli, co zaslechnu kolem a nevědomky míchám dialekty různých krajů, kde Andrea žil (Lazio – konkrétně Řím, Abruzzo a Molise). Někdy mi nerozumí ani Italové. Tamní dialekty jsou prakticky samostatnými jazyky. V italské televizi je běžnou praxí, že když někdo mluví například sicilsky nebo neapolsky, pod obrazem běží titulky.

V takovém případě asi přítel nemá moc motivaci učit se česky.
Češtinu ani po pěti letech moc nezvládá. Dokáže si přečíst jídelní lístek, spočítat peníze nebo se představit, ale dál se zatím nedostal. Ale od doby, kdy se začal smiřovat s faktem, že do Itálie se asi jen tak nevrátí, začal si uvědomovat, že se bude asi opravdu muset do té češtiny pustit.

Bydlení v Itálii není na pořadu dne?
Poslední rok jsme o tom docela intenzivně přemýšleli. Nejvíc asi někdy před nástupem covidu. Andrea dokonce dělal na dálku několik pohovorů na místa v Itálii, ale finanční podmínky byly takové, že by k vyžití nestačily ani jednomu člověku. Konkrétně v Římě jsou opravdu vysoké nájmy, a tak Andrea sám uznal, že nemá cenu zahodit všechno, co teď máme v Brně kvůli nejistotě v Římě. A zrovna tohle město je na život hodně náročné a kromě krás má i háčky v podobě komplikované dopravy (ucpané ulice jsou na denním pořádku), špíny, hluku, stresu, někdy náročného soužití mnoha kultur apod.

Foto: Archiv Michaely Muzikářové

Co ale jiné regiony?
Abruzzo a Molise jsou oproti tomu plné přírody, kde je kvalita života vysoká. Nechybí ani nádherné moře. Potíž je v tom, že v těchto regionech není práce a lidé za ní odcházejí do velkých měst. Jinak se živí hospodařením (zvířata, výroba sýrů a dalších produktů, pěstování všeho možného, produkce olivového oleje, oliv, vína), turismem, restauracemi, sběrem lanýžů. A jít třeba do severní Itálie? Nesmysl! Práce by se sice hledala snáz, ale byli bychom daleko od rodin nás obou. A takový návrat domů postrádá smysl i pro Itala.

Čtěte také: Vietnamci nejsou rasisté, ale pro děti chtějí partnera ze stejné komunity, říká Češka, která si vzala Vietnamce

Před Andreou jste randila s Čechy. Jak byste srovnala vztah s Čechem a s Italem?
Měla jsem několik českých partnerů, ale vztahy vydržely maximálně rok. Potom jsme si prostě už nerozuměli a naše cesty se rozešly. Určitě to ale není o tom, že teď žiju s Italem a najednou všechno magicky funguje. Na každém vztahu se musí pracovat. Jen jsem prostě kápla na tolerantního chlapa, se kterým si opravdu rozumíme, a máme rozhodně víc společného než s mými předchozími partnery. Včetně lásky k Itálii, italským filmům, hudbě i kultuře.

Co klišé v podobě italské domácnosti? Zakládá se na pravdě?
Talíře doma určitě nelítají. Když jsem mu jednou vysvětlovala, co znamená označení italská domácnost, spíš ho to pobavilo. Ano, jeho rodina je rozhodně temperamentnější a diskuze často probíhají víc nahlas, než jsme zvyklí u nás, ale s tím nemám problém. Někdy mi naopak Andrea musí v Česku říkat, abych tlumila hlas. Až tak jsem si na to zvykla.

Nejsou přeci jen některá témata kvůli kulturním rozdílům výbušná?
Žádná taková témata nemáme. Občas se dohadujeme o blbostech, ale nic vyloženě výbušného asi ne. Přece jen jsme oba z Evropy. Ačkoliv mají naše kultury spoustu odlišností, mají i spoustu společného.

Foto: Archiv Michaely Muzikářové

Když se řekne Itálie evokuje to vynikající kuchyni. Co pro Itala znamená jídlo?
Stojí u nich hned za rodinou. Přítel si každý den telefonuje s rodiči a navzájem se ptají, kdo co ten den jedl a co ještě bude jíst. Andrey maminka je samozřejmě výborná kuchařka, i když se svým dílem není skoro nikdy spokojená.

Když je pro přítele jídlo tak důležité, znamená to, že doma vaří hlavně on?
Většinou vaří Andrea, protože jíme hlavně italské jídlo. Já dělám pomocnou sílu – krájím, uklízím apod. Ale když jedeme na návštěvu k mojí rodině, dá si občas i něco českého. Chutnají mu vývary a zeleninové krémy, které se v Itálii moc nedělají. Nadchla ho třeba krémová česnečka.

Je nějaká česká specialita, která ho vykolejila?
Česnek ve všem. Taky nám proto říká Česneková republika. Italové sice česnek do jídla také často dávají, ale když předá chuť, tak ho z pokrmu vyndají. Jinak mu nechutnají třeba jelita, i když zabijačkovou polévku si klidně dá. Podobná se dělá i u nich.

Jak je v Česku spokojený s kvalitou surovin?
Nepříliš dobrá kvalita surovin v Česku je víc než jen subjektivní problém. Pro Itala je opravdu těžké nakoupit podle svých představ. A to nejen proto, že u nich v kraji (Abruzzo a Molise) mají často na talíři tisíc druhů zeleniny, kterou po světě moc nenajdete, a taky jehněčí. Spoustu italských produktů u nás buď neseženeme vůbec, nebo za přehnané ceny, které neodpovídají kvalitě. Bohužel to platí i pro italské obchody, z nichž některé jsou jinak docela slušné. Italské potraviny občas koupíme i v Česku, třeba ve speciálních nabídkách, ale většinu věcí si vozíme přímo z Itálie – domácí olivový olej, nakládanou zeleninu, místní likér, těstoviny, uzeniny, sýry i sladkosti.

Co stereotypy, které si s Italy spojujeme? Vyvrátí nebo potvrdíte některé?
Italové jsou vesměs asi hlučnější než my. Ale taky mám pocit, že jsou daleko otevřenější a přátelštější. Snadněji vás přijmou mezi sebe. Hodně mluví i gesty. Někdy stačí jen ta a nemusejí ani nic říkat. Jejich jídelníček je daleko širší než pizza a těstoviny. Pravdou ale je, že většina z nich nedá dopustit na italské caffè, často vypité v baru na stojáka.

Můj Ital taky rád podotýká, že jsou často pracovitější než spousta našinců. Stačí si představit, jak se naběhají jejich číšníci a servírky. Mají rozhodně náročnější pracovní podmínky než u nás, a přesto se stále usmívají. Italové pracující ve službách vystupují přátelsky a ochotně a snaží se klientovi opravdu vyhovět, ne ho rychle odbýt. Na druhou stranu jsem se setkala i s typickými “mammone”, tedy mamánky. Jsou koulí na noze svých rodičů a pod záminkou, že nemůžou sehnat práci, zůstávají doma u rodičů i po třicítce.

Italové jsou taky poměrně pověrčiví, zvlášť v Neapoli. Najdete tu klasické pověry typu černé kočky nebo rozbitého zrcadla, ale třeba i ty, že nesmíte otevřít deštník v místnosti, projít pod rozloženým žebříkem, pokládat klobouk na postel nebo zahlédnout prázdný pohřební vůz.

Foto: Archiv Michaely Muzikářové

Jak moc se do jejich životů promítá koncept dolce vita, tedy sladký život? Jsou větší pohodáři než Češi?
Můj Andrea rozhodně pohodář je. Nestresuje se a za všech situací zachovává chladnou hlavu. Vlastně neznám moc Italů, co by se moc stresovali. Berou věci tak, jak přijdou, a když se něco nepovede, dokážou mávnout rukou a jít dál. Však zítra je taky den.

A co předsudky Italů vůči Čechům?
Taková klasika, kterou jsem slyšela víckrát je, že se Češi moc nemyjí. Třeba v tramvajích je to prý pro Italy v létě docela zážitek. Dávají si víc záležet na oblékání, na čistotě i používání deodorantů a parfémů.

Jak jste prožívali situaci kolem koronaviru v těžce zasažené Itálii?
Přítel to nesl těžce. Každý den sleduje italské zprávy, aby měl přehled. Naštěstí má velkou část rodiny v regionech, které od začátku patřily mezi ty nejméně postižené. Abruzzo a Molise mají nízkou hustotu obyvatel, a proto nebyly postižené tak silně jako třeba hustě osídlený sever. 

Máte zprávy, jak to tam vypadá teď?
Na konci září je Itálie s ohledem na čísla poměrně stabilní. I v létě některá pravidla zůstala v platnosti a my jsme potkávali spoustu lidí, kteří nosili roušky, i když nemuseli. Třeba i venku v Římě, ve 38 stupních! Teď se pravidla začínají přiostřovat a lidé, kteří se chovali poměrně vzorně i přes léto, se jen vrací do přísnějšího režimu. Ale nezdá se mi, že by proti tomu někdo zvlášť protestoval. Italská vláda ale rozhodně dělá, co může, aby nepřišla druhá vlna v takové síle, jakou měla ta první.

O Michaele Muzikářové (30)
Michaela Muzikářová vystudovala IT, ale živí se prací v oblasti lidských zdrojů, adminstrativou a copywritingem. Jejím přítelem je Ital Andrea Galardi (40), který momentálně pracuje v IT. O společném soužití, ale i italské kultuře či kuchyni píše Michaela blog Itálie v Brně. Sledovat ji můžete také na Facebooku nebo Instagramu

Čtěte také:

Reklama