Foto: Bábovky

Na scénáři filmové adaptace románu z roku 2016 se spolu s režisérem Rudolfem Havlíkem podílela i sama autorka knihy Radka Třeštíková. Proces psaní scénáře trval s přestávkami čtyři roky.

„Hodně jsme se dohadovali. Jako autorka postav jsem měla samozřejmě dojem, že přesně vím, jak se mají chovat. Ale byla jsem ráda, že jsme o tom diskutovali, protože film potřebuje něco trochu jiného než kniha,“ okomentovala Radka Třeštíková.

Havlík s Třeštíkovou se museli vypořádat zejména s velkým množstvím postav a jejich vzájemně se prolínajícími osudy, které v knize jsou. Do filmu se tak kvůli přehlednosti dostaly jen ty stěžejní a už tak jich bylo opravdu hodně. Divák tak nedostane žádný ucelený životní příběh a hlubší vhled do jednotlivých postav, ale pouze fragmenty životů. Tím, že je potřeba si ledasco domýšlet, se netají ani sami scenáristé.

Snímek se profiluje jako komedie, ale opravdu vtipných momentů je v něm pomálu. Mnohem víc jde o drama. Třeštíkové se nicméně do jednoho filmu podařilo napěchovat nejrůznější životní situace – prostituci, nalezení biologické matky, nevěru, provalení nevěry, těhotenství i vážnou nemoc. Vlastně skoro všechna klišé, která ovšem k životu patří. Takže vlastně proč ne.

Přesto, že postav je opravdu hodně, filmařské řemeslo je zvládnuté dobře. Divák se v ději snadno zorientuje, a když se začnou jednotlivé osudy propojovat, má z toho radost, jako by na vazby snad sám přicházel. Vrcholem je potom moment, kdy se téměř všechny postavy ocitnou v jednu chvíli na stejném místě a pro jejich linky se konají zásadní zvraty.


Foto: film Bábovky

Bábovky určitě nejsou špatným filmem. Jsou o dost logičtější než třeba Bourák s Ivanem Trojanem, který měl premiéru v červnu. Očekává se, že i v době koronavirové snad konečně přilákají do kin víc diváků, respektive hlavně divaček.

Co je pro nás ale trochu zklamáním, je konec. Postavy v něm vidíme po několika letech a všechno je prezentováno skrz optiku růžových brýlí. Bábovky mají být příběhem ze života a v něm přeci rozhodně nekončí všechno happyendem. Poselství celého filmu, a sice, že nikdy nevíme, koho svými činy ovlivníme, ovšem nutí k zamyšlení. 

Reklama