„Teda, ten Kopecký je pořád ve formě!“ pravila moje kamarádka a uvedla mě tím ve zmatek. Nějak jsem si myslela, že Kopecký před pár lety umřel.

„Kopecký?“

„No jasně. Kolikrát ho celé dny nevidím, ale zrovna včera zase ležel před tím svým šutříkem.“

 Dlouhý pohled. Tma. Na konci tunelu světlo. Jo, Kopecký!!! No jasně! Tenhle Kopecký byl sumeček a patřil k významným osobnostem mezi rybami v našem kolejním akváriu. Páni, kdysi  jsem si říkala: „Jak někdo může chovat rybičky? Taková pakárna. Co na nich asi tak celej den vidí.“ Ale jednoho dne…

 

Před mnoha vypadanými vlasy jsem pracovala v kavárně. Majitelka se vrátila z Ameriky chytrá jak rádio a doufala, že do našich hliněných chýší vnese trochu kultury a lesku. Odrala by z člověka i trenýrky, ale hosté jí příliš nevycházeli vstříc. Málokdo se nadchl pro její nabídku „Za hodně peněz málo muziky“, a to ji neustále překvapovalo. Asi doufala, že jako španělští dobyvatelé rozdá domorodcům trochu bižuterie a odveze si nějaké to zlato. Dělo se to postupně, takže chvíli trvalo, než jsem dala výpověď. Ona zatím dost času trávila vybíráním dekorací, ale nakonec se pro sichr rozhodla pro všechny. Občas se jí soška Budhy z moduritu připletla do truhlíčku s velikonoční nadílkou, ale i tak jí ještě zbyl prostor na velké nápisy jako třeba:

 

PROSÍME, ABYJSTE SI SEM NEVĚŠELI KABÁTY

 

            Na tom dni bylo nejhorší datum – 14. února. Celý bar pokrývaly pralinky ve tvaru srdíček, prdelky andílků a pidišampus pro dva za 500Kč. Nabídka byla na každém stolku vepsaná do srdíčka. Dokonce i vánoční chaloupku a krmítko s popraškem stříbřitého sněhu někdo postavil na růžové prostírání. Pobíhala jsem mezi hosty, kteří si objednávali kávu jako jindy, a ačkoliv si zcela okatě předávali někteří květiny nebo se líbali, valentýnská nabídka nikoho nezaujala. Majitelka seděla v rohu u okna, jemně prozelenávala a debatovala se svým přítelem o tom, že Češi jsou skrblíci, nejsou romantičtí a jsou otřesně přízemní. Docela přitom zapomněla, že je vlastně taky Češka. A že do kavárny si lidé obvykle jdou popovídat, setkat se, a ne se nechat vykostit.

 

            Sledovala jsem přicházející a odcházející dvojice a moje pečlivě udržovaná maska cynismu začala napraskávat. Tedy v žádném případě bych nechtěla, aby mi někdo dal plyšáka s nápisem I love you (na okenním parapetu) a už vůbec bych nevydýchala, kdyby se mnou někdo bouchal šampus v téhle kavárně. To ne. A ty děsný přáníčka za stovku, co se dají vybrat v krabici vedle kasy. Uááá. Nikdy. Předepsaný text uvnitř. Děs. Mít přítele, co si jako právě odcházející hejhula koupí knížečku s titulem „Mojí milované“ (uvnitř jsou citáty)… zatímco o pár týdnů později tady pravděpodobně zakoupí knížečku „Mamince“ (uvnitř jsou citáty)... tedy mít takového přítele... nebo manžela... co koupí „Mojí manželce“ (uvnitř jsou citáty)… uáááá uáááá uáááá. To raději krumpáčem.

 

            Venku se pomalu stmívalo, za chvíli se bude zavírat. Ještě umýt stroj na kávu, vytřít, srovnat židle… Kdyby se najednou objevil nějaký známý a třeba mě vyprovodil domů. Ještě uklidit zákusky do lednice. Nebo kdybych dostala červený tulipán. Vypnout rádio. Proti červenému tulipánu bych neměla vůbec nic. No nic. Takže zamknout.

 

            Než jsem došla na kolej, už jsem ten nával sentimentu docela rozešla. V pokoji nikdo nebyl. Ale na mém stole… šla jsem se podívat blíž. No vážně. Na mém stole byla velká skleněná koule a v ní plavala Rudla.

 

            A tak to začalo. Koupit kamínky, rostlinky, větší akvárium. A taky aby Rudla nebyla osamělá…Kopecký, Šándor s Béllou, dva prísavkári, Muži v černém, Rudla 2… a de to a de to a de to.         

Reklama