Osobní zpověď Luby Skořepové k tématu kočovných Romů.

Svítání     

(životní pouť Luby Skořepové)

„To byla asi ještě tma, když na maminku přišly porodní bolesti. Ale svítání už bylo nedaleko. Stalo se to v Náchodě, malém, ale kulturním městě. Za těch časů asi ještě nebyly spolehlivé porodnice, a tak mě vytahovala z požehnaného bříška porodní bába. Povídalo se o ní, že je málokdy střízlivá, ale musela být zkušená, protože se na ni tatínek spolehnul.

Měl s tím mým vstupem do života starosti - maminka byla křehoučká, jak z alabastru. Tatínek byl vážený majitel pily a do své ženy z chudého venkova se pořádně zamiloval. Byla moc krásná a dobrá hospodyně. A já i sestra a brácha jsme vyrůstali v harmonickém prostředí plném úsměvů. A to mě poznamenalo a nepřestanu za to děkovat. Maminka měla alabastrovou pleť, pomněnkové oči a tmavé vlasy pod pás. Byla mírná, s líbezným úsměvem.

Já měla jako dítě povahu spíše divokou a většinou jsem se kabonila. Tatínek čekal kluka, ale na mě si nakonec taky zvyknul, byla jsem rošťák a pěkně baculatá. A pleť jsem měla vždycky tmavou. Ve společenských hrách v šatech s výstřihem mi to pak dělalo potíže, ale v některých postavách z televizních pohádek, jako jsou vědmy a čarodějky, se mi to docela hodilo.
Naposled jsem si libovala v Arance v seriálu Chalupáři a dnešní cikánka Drana je taky z toho rodu. Asi jsem tu „barvu“ zdědila po nějakém vzdáleném předkovi, maminka je v tom nevinně.

Ale když jsem tehdy začala s herectvím a tancem, to se tatínkovi ani mamince nelíbilo. Přesto jsem si prosadila svou. Manželství se mi nevyvedlo, a tím jsem rodiče taky zarmoutila. Chodila jsem na gymnázium, maturovala s vyznamenáním, ale ve škole jsem někdy chyběla, protože jsem tajně chodila na rande. Byla jsem často zamilovaná, a to se mamince nelíbilo a zažila jsem dost výprasků. Pilu nám znárodnili, takže jsem neměla na růžích ustláno a zvykla jsem si starat se o celou rodinu.

Ten „nahoře“ mi dal zdraví a sudičky mi vstrčily do kolébky pěkné dárečky - komediální herectví a literární schopnosti. Děkuji za to a snažím se, abych „sudičkám“ nedělala ostudu. S lidmi se snáším dobře, taky s přírodou, se zahrádkou, se sluncem, se zvířaty a samozřejmě se svým „Nejvyšším“. Vážím si toho, že mě na téhle zemi nechává tak dlouho, asi ode mne ještě něco čeká. Svět se mi líbí a snažím se mu pomáhat napravovat ty, co mu to na té naší zemi kazí. V divadle i v knížkách."  
                                                                                                        Luba Skořepová

Na komorním jevišti Ábíčka se na 1. dubna připravuje premiéra one-woman show nezdolné Luby Skořepové. Společně s režisérem Jiřím Trnkou vybrali hru César a Drana kanadské dramatičky Isabelle Doré. Ta za tuto hru získala v roce 1992 první cenu v mezinárodní soutěži jednoaktových her.

O inscenaci a herečce

Unikátní projekt, který vzniká mimo rámec letošního dramaturgického plánu, dává nejen jedinečnou šanci herečce, ale zároveň připomene existenci komorní scény MDP, která v této sezoně ještě neuvedla žádnou premiéru. Navíc i samotné téma hry je zcela ojedinělé, zvláštní...
Luba Skořepová, herečka Národního divadla a stálý host Městských divadel pražských (např. Marvinův pokoj), ztvárnila během svého života nepřeberné množství rolí jak divadelních, tak filmových. Ve všech byla a je osobitá, nezaměnitelná, svérázná. A taková je i teď, kdy přesto, že příští rok oslaví neuvěřitelné pětaosmdesáté narozeniny, má neustále chuť a sílu k experimentům.

Monodrama César a Drana – strhující vyprávění staré romské ženy – je hrou jí „pokrevně“ blízkou. A tak ji po několika úspěšných one-woman show na jiných scénách (Mydlibaba, Stará bába tančí) uvidíte ve zcela nové podobě, tentokrát na komorní scéně Ábíčka.

César a Drana

Příběh Césara a Drany se odehrává jedné mrazivé noci uprostřed neznámé krajiny, kde zastaví cikánský vůz... Drana vypráví svému koni Césarovi o sobě, o svém mládí, o své matce a manželovi, o svých dětech. V jejích vzpomínkách se mísí realita s fantazií, pravda s výmysly, bolest s radostí, život se smrtí. To všechno v sobě skrývá její srdce. Lež totiž není lží, pokud jde o život... César a Drana ale není jen příběhem jedné ženy, jednoho života. Je příběhem celé rodiny, celého rodu, celého etnika. Sondou do zvláštního myšlení a životní filozofie těch, kteří prožívají svůj život na cestě. Nahlédnutím do života, kde matka přivede na svět třicet dětí, kde je ve jménu života nutné i krást. Zároveň je poodhalením světa, kde existují tvrdá pravidla, která není možno překročit, do světa velkých divokých citů, lásky a nenávisti.

Isabelle Doré

Autorkou hry César a Drana je Isabelle Doré (1951), frankofonní Kanaďanka, herečka, scenáristka, dramaturgyně, dramatička.

Reklama