Psal se rok 1992, pracovali jsme oba v bance, já coby už trochu zaškolený absolvent školy, on již jako ostřílený bankéř. Občas jsme se scházeli, tu na čaj, tu do kina nebo do divadla...

A já, přes své vysokoškolské vzdělání a věk jsem byla v některých záležitostech naprosto nevzdělaná a nedošlo mi, jak jsem nenápadně a pomalu balena...

Přišel 5. prosinec, můj svátek. Jeník usoudil, že to musíme rozhodně oslavit, a vzhledem k tomu, že je pátek, není kam spěchat a budeme si užívat. Po návštěvě dnes již zaniklého Ruského klubu v pražském Domě sovětské vědy a kultury jsme dostali chuť na procházku. Ač prosinec, bylo poměrně teplo, vzpomínám si, že jsem měla ještě lodičky. Procházeli jsme se po Karlově mostě, pozorovali světla na lodích... bylo to moc hezké.

Najednou Jeníkovi padl zrak na osvělenou restauraci Čertovka. "Jdem tam, mají tam báječný teplý štrůdl." Proti tomu se nedá protestovat, tak jsme tam zamířili. Pro ty, kdo restauraci neznají, je důležité znát fakt, že je zcela na nábřeží, pár metrů od Vltavy a přístup je k ní pouze brankou a úzkým schodištěm mezi domy. Tenhle fakt se, jak uvidíte dále, stane celkem klíčovým, což jsme v té době, kdy jsme scházeli po schodech, pochopitelně netušili.

Restaurace byla příjemná, štrůdl skvělý, diskutovali jsme s číšníkem nad jídelním lístkem a opravovali chyby v jeho různých jazykových mutacích.... Prostě pohoda. Vzhledem k tomu, že restaurace zavírala ve 23:00, chvilku před tím jsme s restaurace odešli a sešli těch pár metrů přímo k Vltavě, na úzký chodníček za zídkou, přes kterou nás z restaurace nebylo vidět. Dívali jsme se přes Vltavu, povídali si, líbali se, pozorovali labutě.....

Nakonec jsme usoudili, že je čas vrátit se mezi lidi a zamířili jsme ke schodišti. Na konci schodiště nás však čekalo šokující zjištění: železná brána byla zamčená, od civilizace jsme zůstali naprosto odříznuti a hrozilo nám, že noc strávíme na břehu Vltavy povídáním s labutěmi. Místo zděšení jsme se však rozesmáli a začali přemýšlet, co s tím. Tudy tedy cesta nevedla, jedině co kdybychom to zkusili nějak po nábřeží???

Jestli nás někdo viděl, jak lezeme na střechy garáží, plížíme se po nich doufajíce v blízkost někoho, kdo je v tu noční hodinu vzhůru a pomůže nám, to nevím. Poté, co jsme seskakovali ze střechy garáží, zničili ztrouchnivělý okap, kupodivu si nezlámali nohy ani nic jiného, jsme stanuli před další bránou.

Tedy z deště pod okap. Zvonili jsme na zvonky, snad se někdo probudí a bránu nám otevře.... Nic. Nezbývalo nám nic jiného, než se  snažit přiblížit, přes další střechy nějakých kůlen až k náplavce na Klárově....

Lidi, podařilo se!!! Asi po dvou hodinách lezení po střechách, likvidaci okapů, roztržených  punčocháčích a téměř ulomenému podpatku, to vše já s obrovskou kyticí růží v náručí, jsme, celí zpocení, skutečně seskočili na náplavku na Klárově, kousek od hejna labutí. Jeden labuťák začal dávat dost důrazně najevo, že jsme tam naprostými vetřelci a ať se koukáme klidit... Urychleně jsme ho poslechli, protože setkání s labuťákem by nemuselo dobře dopadnout.

Na Klárově jsme chytli taxíka a jeli ke mně... Poprvé od doby, kdy jsme se scházeli. Uvařila jsem čaj a rozebírali jsme uplynulé hodiny. Určitý šok a únava se už začaly dostavovat, tak Jeník řekl, že by tu rád zůstal, ale že je pozdě a raději pojede domů. A já, ve své naivitě, jsem si říkala - "To je jasné, že pojede domů, co by tu asi tak mohl dělat??" Svatá prostoto...

Zážitky s Čertovkou jsme si dlouho nechali pro sebe, sdělili jsme je přátelům až hodně později pro jejich pobavení..

A jak to dopadlo dál?? Koncem tohoto měsíce oslavíme devítileté výročí svatby , máme téměr sedmiletého Rišáka a manžel, jakmile vidí někde labuť, nezapomene podotknout, že tyhle potvory za to můžou, že to všechno s námi takhle dopadlo....

Susina


I tento krásný příběh získává odměnu ve formě nové vůně Adidas pro ženy. Chcete ji také. Ještě nám jich tu zbývá 6. Pište své i cizí, smutné i veselé romantické příběhy. ROMANTICKÉ PŘÍBĚHY SEM