„A pro koho asi bude... tenhle krásně ozdobený sáček?“ Mikuláš poněkud krátkozrace mžourá na cedulku (brýle by bodly, ale přece jen, kazily by dojem). „Je tady napsáno – Terezka. Tak co, děti, je mezi vámi nějaká Terezka?“ To už se pětiletá Terezka šourá ke svatému muži. Krůčky jsou maličké a opatrné – přece jen, co kdyby... Jakmile čert zkusmo zarámusí řetězem, zůstane stát, strnulá hrůzou jako králíček před hadem. Naštěstí je nablízku anděl. Už spěchá na pomoc, až se mu křídla třesou. „Čerte, lehni!“ - okřikne zlého pekelníka i Mikuláš. Čert ještě jednou vzdorovitě zachrastí, ale pak se stáhne do pozadí. Anděl bere Terezku jemně za ruku a vede ji před svého „šéfa“, který si dokonce přidřepl, aby mohl s holčičkou mluvit z očí do očí. Rozvíjí se naprosto tradiční, ale pořád úspěšný dialog o zlobení, odmlouvání a pomáhání mamince.

Při pohledu dospělýma očima se zdá až neuvěřitelné, že to pořád funguje. Čert má špatně rozetřenou maskaru a jeho kožich zcela evidentně nepochází z pekla, ale z babiččina šatníku. Svatému biskupovi kouká za uchem gumička od vousů, andělice má zase problémy s akné. Všechny ty Terezky, Kubové a Barunky mají ale i přesto oči jako talíře. I když se předtím i potom drásají a třeba i pochybují, v té jediné chvíli je tajemno úplně ovládne. Chvějícím se hláskem zpívají Mikuláši písničku, předem pečlivě nacvičenou. A pak osvobozeně odbíhají zpátky do maminčiny náruče, v ruce odměnu a na tvářičce jásavý triumf. Zvládla jsem to!

No řeknu vám, vážně jsem jim záviděla. Ani už nevím, kdy jsem se naposled takhle krásně bála a těšila. Všichni přece toužíme po trošce tajemna – někdo fotí UFO, jiný měří magnetismus na prokletých místech nebo spřádá konspirační teorie, ve kterých hraje hlavní roli CIA a Al Kaída. Jsou záležitosti, kde nějaká ta zapomenutá gumička nebo oprýskané křídlo není tak dobře vidět...

Jen ať se naše děti ještě dlouho tak krásně bojí. I když znají z televize mnohem dokonalejší čerty, není nad skutečný zážitek, že? Dejte si záležet a neodbývejte je amatérskou partičkou školáků. Pořádný Mikuláš musí být větší než táta! Je taky super, když předem dostane „výpis z Knihy hříchů“. Když na mladistvého provinilce vybalí: „Tak co, jak to bylo s tím mlácením sestřičky do hlavičky??!!“, je to rozhodně působivější než mdlé a neadresné: „Jestlipak jsi byl hodný?“

A jak to dopadlo tentokrát?

„Dostal sem hodně čokolády, ale taky cibuli a uhlí. Toho jenom malej kousek. A cibule je taky malá, to asi proto, že jsem trošku zlobil, ale jen maličko.“ (Jindra, 5 let)

A co kdo dostal, to si taky sní – říkám Jindrově mamince. Chvíli s potěšením rozebíráme, jestli je povoleno mu cibuli usmažit, když bude hodně hodný. Uhlí budiž chroupáno jako keksy/koksy.

„Čert byl zlej, ale já jsem se ho teda nebál. Já teda néé! Sem věděl, že by ho anděl zahnal.“ (Kuba, 4 roky)

Milosrdně pomíjíme skutečnost, že byl Kuba po celou dobu, kdy byl přítomný čert, nacpaný v koutě za maminčinými zády. Šikovný kluk, ví, jak je sebeprezentace důležitá. Ten to dotáhne daleko.

„Já jsem dostala čokoládovýho Mikuláše a taky sprchovej gel.“ (Kristýnka, 6 let)

Sprchový gel má fialovou barvu a je ve tvaru srdíčka. To za našich mladých let nebývalo...

Epilog

Společensky znaveni přijíždíme – tedy manželé Mikulášovi – domů. Jsme lehce melancholicky naladěni, dávno již tomu, co i naše blonďaté copaté holčičky recitovaly Mikulášovi „Sněží, sněží, mráz kolem běží“ a hrály mu na flétničku koledy. Jen stačíme v předsíni odložit mitru a opřít berlu, volá nás naše nejstarší dcera. Že prý má pro nás překvapení... Postaví si nás v kuchyni do latě a slavnostně nám předává – dva mikulášské sáčky s nadílkou! Prý – na oplátku. No řeknu vám, bomba největší! Večer končí ve všeobecném objímání, dojímání a chroupání buráků. Mikuláš ví, co máme nejradši.

Reklama