Při představě božích mlýnů vidím velká ozubená kola, která jsou zaseknutá do sebe  a točí se a točí... Ovšem někdy melou pomaleji, zadřou se a pak nějakou dobu nemelou. Ale oni se zase rozemelou. To si můžete být jisti. Mám s tím zkušenosti (bohužel) z vlastní rodiny. Stačí, aby člověk zůstal úplně sám....
 
Maminka mně a mým dvěma bratrům zemřela před pěti lety po půlročním trápení s rakovinou a bude to znít asi hrozně morbidně, ale pro nás je to škola života a dobrá. Musíte se umět prát a tohle je příležitost se to naučit. Byla to úžasná osoba s velkým O, silná, a proto asi snášela to, z čeho by jiného dávno odvezli do blázince. Kdokoliv na ni dneska vzpomene, nenazve ji jinak než sluníčko. Ovšem mraky jsou také součástí počasí, a bývají časté.
 
Takovým obrovským a v dnešní době zoufale černým a nepříjemným mrakem, kterého se nemůžeme zbavit je, byl a bude náš otec. 
Celý život prožíval podle svého, až na to, že se "musel" taky trochu postarat o své tři děti a občas ukázal, že má rád i manželku. Holdoval si hledáním nového obšťastňování u spousty žen a jeho agresivita vůči všem v okolí rostla, jenom, co se na to přišlo.
 
Většinou nám, sourozencům vyvstanou na povrch ty hrozné vzpomínky na dobu, kdy jsme chodili do školy, procházeli pubertou a začínajícím "novým" životem dospělých, za přičinění jeho nenávistné ruky a znepříjemňováním všeho krásného. Vždycky jsme byli vedeni k samostatnosti a ke všemu dobrému, co by člověk v sobě měl mít.
 
Ale v jeho přítomnosti jsme měli  pocit, že pořád něco kazíme, jsme špatní a jsme prostě k ničemu. Tohle nám pořád vštěpoval do hlavy, až nás to přestalo bavit, a konkrétně já jsem po maturitě práskla do bot a odešla bydlet k příteli. Bráškové zůstali doma s maminkou a bojovali dál. Když maminka "odešla", kluci doma dál prožívali peklo, ale protože už byli "dospělí", nenechali si už tak mnoho líbit, začli se bránit.
 
A čím víc se bránili, tím byl agresivnější. Došlo to až tak daleko, že fyzicky napadá a vyhrožuje smrtí svým vlastním synům. Dneska jsme z domu už skoro všichni pryč a on si začíná uvědomovat, že vlastně zůstává  sám a spousta známých, kteří se s našimi scházeli, o něm nechtějí ani slyšet. Začíná  to tušit a  nadále se nám snaží dělat problémy, ať už v práci, doma, nebo u známých a v rodině.
Dnes vím, co nechci, a jsem dostatečně silná na to, aby se mnou lidi nezacházeli jako s hadrem. Psychicky vás to hodně poznamená a vzpomínkám neuniknete, ale když bojujete, cítíte se jako plnohodnotný člověk s hrdostí.
 
Na den, kdy jsme přišli z pohřbu, kdy se dušoval, že se nám maminku bude snažit vynahradit všemi směry, se pamatuju jako dnes a jeho bezvýznamný ustaraný výraz v jeho očích, už mi příjde jen k smíchu. I přes to, že držíme s bráškama pohromadě, je to jeden velký kolotoč problémů a nervů s ním, a asi se ho nezbavíme, dokud .... ho nesemelou boží mlýny.
Reklama