Když jsem byla malé dítko, maminka mě varovala, abych nevěřila cizím lidem, nedávala se s nimi do řeči a vůbec, nenechala se nalákat na bonbóny či jinou průhlednou lež.

Říkala mi, že zločinci s oblibou užívají triků, aby se dostali do bytů, například tvrdí, že znají tatínka nebo maminku nebo že je jeden z rodičů dokonce posílá. Protože se mnou všechny možné situace pravidelně procvičovala, vštípila jsem si vzorce nebezpečných situací do hlavy tak pevně, že se nemusela bát nechat mě chvíli samotnou, když potřebovala být déle v práci.

Také moji spolužáci z 1. B nezůstávali s poučkami pozadu, i když trochu po svém. Nevím z kterého kriminálního seriálu si tenkrát vzali příklad (já se po osmé na televizi dívat nesměla), avšak tehdy propadlík Paděra zplodil nový hit - Černou sanitku. Žáčci si mezi sebou vyprávěli, že po sídlištích jezdí tmavě natřený nemocniční vůz a krade důvěřivá dítka, která v útrobách auta následně zpracovává na lidské orgány.
Byla to taková hra s přídechem hororu. Když jsme si venku hráli, pozorovali jsme auta, která náhle přivrzdila při kraji chodníku (za účelem parkování) a s vřískotem prchali z hřiště. Když některý ze spolužáků onemocněl, významně jsme na sebe mrkali a pokyvovali hlavami, jako že ho sanitka dostala. Když nás pozdravil soused, dumali jsme, zda není s doktory v sanitce tajně spolčen...
Samozřejmě jsme dobře věděli, že je to celé výmysl, ale onen mystický strach nás přitahoval tak mocně, že jsme na sanitku nemohli přestat myslet. Co když třeba existuje...

Jednoho slunečného dne, po skočení vyučování, jsem se loudavým krokem přibližovala k rodnému sídlišti. Zbývalo ještě přejít hlavní silnici, pár kroků po chodníku, a byla bych doma. Náhle mou pozornost zaujal velký černý automobil s kouřovými skly. Přibližoval se poměrně rychle, ale najednou prudce zpomalil a zatočil do ulice hned vedle chodníku, ze kterého jsem se chystala přejít vozovku. Než jsem stačila udělat krok, okénko se stáhlo a vykoukla hlava obtloustlého staříka.
„Děvčátko, nastup si, vezu ti maminku,“ zaskřehotal dědula a vylezl z vozu. Chystal se otevřít zadní dveře, ale nestihl to, do mě jako když střelí. Vběhla jsem do silnice, naštěstí nic nejelo, a pádila jsem směrem k domovu, jako by už na svém těle cítila rejdit lékařské nože.

Černé auto s kouřovými skly a „lapací věta“ pro naivní dětičky. Bylo to jasné. Právě se mě pokusila dostat Černá sanitka.

Doma jsem se klepala jako sulc. „Tak je to tedy pravda. A stalo se to právě mně. Chtěl mě ukrást. Ještě že si pamatuji vzhled toho příšerného dědka, popíšu ho mamince a půjdeme spolu na policii,“ dumala jsem. Koutkem oka jsem zahlédla v autě i obrys druhé postavy. „Takže jsou dva. Dva doktoři rozparovači. Brrrr....“

Z úvahy mě vytrhl zvonek a nezvykle veselá maminka, vracející se z práce. „Mami, ty se směješ, ale kdybys věděla, co se mi .... “ - začala jsem a nedopověděla. Chtěla jsem na ni vybalit historku o svém únosu, ale ona mě vůbec nepustila ke slovu. Otřela si papírovým kapesníkem od smíchu rozmazané oční stíny a začala vysvětlovat:
Že onen dědek není žádný vrahoun, nýbrž obyčejný důchodce, vrátný od nich z práce. Že černé auto s kouřovými skly je náměstka ředitele a ochotný dědula ho měl dopravit do servisu. Že ten druhý z „rozparovačů“ v autě byla maminka, kterou děda vezl k nám domů, protože opravna byla stejným směrem. Že se oba neubránili veselí, když jsem vypálila k domovu jako postřelený zajíc.

Pak mě sice pochválila, že jsem se zachovala naprosto správně, koneckonců, dědula byl cizí, tak jaképak vybavování, jenomže jsem si nemohla povšimnout, jak jí při tom cukají koutky. Ach jo.

A Černá sanitka? Když na ni mezi dětmi přišla řeč, jen jsem otráveně mávla rukou: „Blbost. Na to už si nehraju.“

A co vy? Také jste co by prvňáčci prožili podobné rozčarování?   

          
Reklama