Svobodná a bezdětná Jarmila byla vždy dle vlastních slov městská holka. A nejen to. Jelikož jí do vínku byly dány technické geny, které uměla dobře využít, trávila veškerý volný čas na počítači. Bavilo jí to. A naplňovalo.

Foto: Shutterstock

Nelákaly ji ani občasné procházky přírodou či kolegy tolik oblíbené víkendy na kolech, které jsou tak často doporučovány lidem ke kompenzaci celodenního sezení za monitorem. „Byla jsem zkrátka nejšťastnější u svého počítače, pěkně pod klimatizací, vzdálena rušivému zpěvu ptáku nebo bzučení hmyzu. Ta představa splynutí s přírodou mi dokonce naháněla hrůzu,“ přiznává žena, jež po vyhlášení nouzového stavu přesídlila do opuštěného domku po svých prarodičích.

Byla jsem tam před tím jen párkrát. A to bohužel i za života staříků. Jako vnučka jsem dost selhala,“ posmutní na chvíli a vysvětluje, že zkrátka nechodila prakticky nikam. A tak nenavštěvovala příliš ani své prarodiče. A vše vyřizovala jen přes moderní technologie. Den strávený mimo počítač jí připadal jako ztracený. Dnes toho sice lituje, ale život jde dál. A ona nemá čas na zbytečné stesky.

  • Je před ní totiž spousta úkolů. Na venkově, který pro ni před tím představoval nutné zlo, se totiž rozhodla zůstat. „Nebylo to v plánu, ale prostě se stalo,“ pokrčí rameny a usměje se na důkaz toho, že je se svým rozhodnutím spokojená.

Za těch pár týdnů jsem si zvykla začínat každé ráno procházkou po zahradě, pozorovat, jak se vše postupně zelená a roste, dát si kafe na zápraží a v klidu si rovnat myšlenky v hlavě. A najednou mi přišlo škoda se vrátit zpět do ruchu velkoměsta a o tu zdejší pohodu přijít,“ prozrazuje žena, která dokonce zakoupila své první sazeničky v životě s nadšením pozoruje jejich růst.

Babička s dědou by ze mě měli radost,“ vrátí se na chvíli na nostalgickou notu, ale hned z ní opět přeskočí do svých plánů pro příští týdny a měsíce. „Chci si to tu zařídit na trvalé bydlení a domluvit se ze zaměstnavatelem, že dál budu pracovat z domova,“ popisuje svoji představu, ale realisticky si připouští i možnost, že na zimu se vrátí zpět domů. Do své maličké garsonky, kterou si dál nechává.

Ano, zatím to tu znám jen během pěkných dní. Od března, kdy jsem přijela, bylo krásné počasí. A i ten jarní déšť je radostnější než podzimní plískanice, jsem si toho vědoma,“ říká věcně a je vidět, že neujíždí na žádné romantické představě. Vše se prý teprve uvidí.

Ať už to ale dopadne jakkoliv, bere tu možnost tam teď být jako dar. Vidět a uvědomit si, jakou sílu má příroda a že je důležité to poznat a respektovat. „Byla jsem dost slepá a v mnoha věcech omezená,“ přiznává a poprvé v životě si také připouští, že by chtěla rodinu a o někoho se starat. „Moje sobecká etapa zde skončila. Pochopila jsem, co je v životě důležité,“ uzavírá příběh o svém osobním vývoji.

Čtěte dál:

Reklama