Vážená redakce i vdavek chtivé čtenářky Ženy-in!

Již za týden uplyne dvacet let, co jsme si s mým manželem řekli v jedné obřadní síni své ANO. V té době se kromě onoho významného slovíčka nosilo mezi známými, zda muset či nemuset. My tedy nemuset, ale chtít.
Dlouholetý vztah jsme chtěli korunovat svatbou a začít společný život. Slovo svatba viselo ve vzduchu, neboť té jsem se obávala nejvíce. Vadilo mi, že bych jako nevěsta musela projít "peklem" svatebních zvyklostí a být tak středem pozornosti. Můj manžel bral všechno sportovně. Řekl, ať se nad to povznesu a zasměju s ostatními. Tolik bych chtěla. Sama sobě jsem se smát neuměla.

Inu den "D" přeci jen přišel. Jediné, co jsem si vynutila, bylo vdát se ve městě ženicha, aby mě nikdo ze známých neviděl. Byla jsem holka z Moravy, a tak jsme se v naplněných autech s příbuznými, s cukrovím, dorty a pochopitelně naditou peněženkou rodičů vypravili na Slovensko do města módy, rodiny mého nastávajícího.
Dojeli jsme navečer. Do rána si stačili naši otcové, zapřisáhlí abstinenti,  potykat jeden s druhým, ale hlavně s alkoholem. Důsledky bujaré noci si umíte jistě představit. Ráno mi moje dobrá tchýně již předem objednala tu "nejlepší" kadeřnici /osmdesátiletou babču/ na účes pro nevěstu. Vůbec nevěděla, o co jde. Než jsem si oblékla svatební šaty, polovinu hlavy jsem měla mokrou, neboť mi pod jejím úžasným fénem nestačila do obřadu  uschnout, natož s vlasy něco udělat. Ještě že jsem měla dlouhý závoj, pod který jsem všechny spáchané nedostatky schovala. Před obřadem jsme se s mým nastávajícím viděli a já celá nasupená, jak vše začíná, si na něm při stoupání do schodů k obřadní síni začala vylévat zlost. Dodnes cítím svoji dlaň v jeho pevném stisku. Tiše zašeptal: ,,Jsi krásná, moc Ti to sluší!"  A já jako největší čarodejnice vesmíru ho poslala do pr...
V tom okamžiku jsme vešli do síně, začala hrát svatební hudba, vyměnili jsme si dvě ANO, dva zlaté kroužky, vzala jsem si jeho příjmení a byli jsme v tom až po uši.

Můj stud, zlost a všechno dohromady o svatebním dnu pokračovalo i v nové roli paní, kterou jsem právě obdržela. Kysele jsem přijala svatební zvyklosti, aby měli svatebčané co nejméně důvodů se mi smát. Jakmile začala hrát hudba a všichni vyzývali k prvnímu tanci nevěstu do kola, nevěsta - tedy já - byla fuč. Vypařila jsem se jako pára nad hrncem na onu místnost. V té jsem strávila téměř celý svatební den bez jediného tance. Občas jsem se ve společné mezichodbičce střetla s tátou a tchánem, kteří měli více důvodů mě ten den tam "navštěvovat". Svatebčané se nakonec bavili i beze mě a já si mezitím ke svému manželovi cestu vždy našla. V té době měl se mnou ještě zlatou trpělivost a říkal, že na tento den budu celý život vzpomínat, tak bych ho měla trávit jinak než na toaletě.

Inu, čtyřiadvacet hodin uplynulo, moji i manželovi rodiče zaplatili za veselku, na které se sešlo kolem osmdesátky příbuzných, letité úspory /kolem čtyřiceti tisíc tehdy Kčs/ a my se vraceli do Čech, kde jsme začali již před svatbou žít. Je nám spolu krásně dodnes, i když není pořád májový večer. A když máme špatný den, manžel - bývalý voják - v legraci hodí do placu, že udělal dvě životní chyby. Tu první, že šel na vojnu, a  druhou, že mě měl tehdy poslechnout a jít, když jsem ho kamsi posílala, než jsme vešli do obřadní síně. Kdyby to udělal, byl by dnes prý šťastný. Chlapský řeči.

Odpovídám mu stále stejně, že nemohu za to, že mě neposlechl.
On dobře ví, že díky  své "chybě" má krásnou dceru. A já vím, že  bych dnes ani v legraci svého manžela nikam neposlala. Protože kdyby se tehdy otočil na podpatku, poslechl mě a odešel, tak bych ani já neměla dceru a báječného manžela.

Zůstaly by mi oči pro pláč.
Po dvaceti letech, když člověk ví, o čem jsou životní hodnoty, říkám si, že kdybych se za týden vdávala jako tenkrát...? Usmívala bych se na všechny i s mokrou hlavou a mohl by se mi smát celý vesmír, s radostí k nejbližším, kteří za moji svatbu dali hodně peněz, a přišli se na ni rozloučit se mnou jako svým dítětem. V kole bych si zatančila s každým. A na toaletu bych šla jen v nejnutnějším případě jako všichni ostatní.


Nemyslím si, že svatba je staromódní záležitost. Ale jak nám o svatbě říkal na rozloučenou strýc mého manžela: ,,Důležité je vydržet!" A já k tomu - dvacetiletým manželstvím kovaná žena - dodávám, že je potřeba se ctít a odpouštět si. Přeji Vám, Ženy-in, správné rozhodnutí, a Vám v redakci správný týden.

 Ema K.

Uf, to jsou ale šílené vzpomínky. No hlavně že jste to ve zdraví přežila. Jen doufám, že podobné story nemají i ostatní čtenářky. Nebo třeba mají a napíšou nám o tom? Já se na ně budu „těšit“ na adrese redakce@zena-in.cz!

Reklama