See page for author, Copyrighted free use www.dumaurier.org/, via Wikimedia Commons
Daphne du Maurier (1907-1989) pocházela z umělecké rodiny. Literární talent nejspíš zdědila po svém dědečkovi Georgeovi du Maurier, úspěšném francouzsko-anglickém spisovateli a ilustrátorovi, který své karikatury zveřejňoval převážně v anglickém časopisu Punch. Otec Daphne Gerald du Maurier se proslavil jako herec. Ten byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Zajímavé osudy měly i její dvě sestry, které se rovněž prosadily v umělecké branži. Starší Angela šla v otcových šlépějích a začínala původně jako herečka. Pak ale tuto kariéru opustila a začala psát. I když nedosáhla sestřiny slávy, napsala dvanáct románů. Mladší sestra Jeanne se zase stala uznávanou malířkou.
Foto: Cornwallské prázdninové sídlo Daphne du Maurier v Bodinnicku. Zde napsala román The Loving Spirit.
Shutterstock
Ale vraťme se k Daphne. Ta získala vzdělání v Paříži, rodišti svého dědečka. Už od útlého dětství ale jezdila se svými rodiči a dvěma sestrami do různých prázdninových letovisek v Cornwallu, odkud pocházela její matka. Jako devatenáctiletá si zamilovala městečka Fowey a Bodinnick a velice kvitovala, že si tu rodiče pořídili domek. Tady také začala psát svůj první román a o dva roky později poznala svého budoucího manžela, o jedenáct let staršího pohledného důstojníka Fredericka Browninga, který tu byl na dovolené. Následujícího roku se za něj provdala k nelibosti svého otce. Návštěvníci Cornwallu mohou dnes navštívit mnohá místa, kde se romány nebo jejich filmové adaptace odehrávají. Daphne tu prakticky strávila celý svůj dospělý život až na intermezzo, když doprovázela manžela, který musel pracovně pobývat v Egyptě.
Foto: Rekonstrukce pracovny Daphne du Maurier v Jamaica Inn, Cornwall. V místnosti se nachází její psací stůl Sheraton. Mezi předměty na stole je nejen její psací stroj, ale také krabička cigaret du Maurier pojmenovaná po jejím otci a miska s Glacier Mints - jejími oblíbenými sladkostmi.
Martinvl, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons
I když se jí jako autorce patnácti svého času velice populárních románů, tří divadelních her a množství povídek dostalo celé řady ocenění - stala se členkou Královské literární společnosti a byl jí udělen Řád britského impéria – sama publicitu nevyhledávala a žila v ústraní.
Jako malá byla vychovávána svým otcem spíše jako chlapec, který v rodině chyběl. Celoživotně také nosila nejraději kalhoty. Manželství, do něhož Daphne vstupovala s velkými nadějemi, bylo zpočátku šťastné. Daphne byla ale velice zklamána, když se místo vytouženého syna narodila dcera a pak i druhá. Před prvním porodem dokonce zařídila pokojík do modra. Dcery, podobně jako otec ji, vychovávala a oblékala jak chlapce. Teprve jako třetí se narodil syn Christian. Zlom v jejím životě nastal zejména v době druhé světové války, když manžela jako důstojníka odvelely pracovní povinnosti na dlouhou dobu mimo domov. Pak už prý nastalo v jejich manželství silné ochlazení. Někteří její životopisci při této příležitosti zmiňují její údajné homosexuální sklony.
O její orientaci se říkalo ledacos. Dodneška je to předmětem spekulací a ještě chvíli zůstane. Už za svého života se totiž v roce 1979 Daphne du Maurier vyjádřila, že její deníky a další písemnosti mají být veřejnosti zpřístupněny po padesáti letech. Nechtěla nejspíš ublížit lidem ze svého okolí.
Počkejme si tedy ještě pět let, které zbývají do onoho roku 2029, jaké nám budou odhaleny pikantnosti z tajemného života této kdysi tak populární spisovatelky…
Zdroj info: Mudrová Ivana: Tři anglické lásky, 2010
V seriálu o zajímavých ženách jste si u nás mohli také přečíst:
Nový komentář
Komentáře
Děkuji,zajímavé
Zajímavé čtení
děkujeme
Moc zajímavý konec článku.
Četla jsem od ní nějaké povídky, ale moc mě to nezaujalo, ani Rebeccu jsem nedočetla, ale líbil se mi podle toho kdysi film Živá a mrtvá.
Díky ní si člověk nemohl Anglii nezamilovat. A pokud se tam člověk vypravil i mimo turistická místa a měl šanci poznat rodilé Angličany, pak pochopil celý ten ostrovní literární svět i historii
. Děkuji, paní Ládyová, že jsem si mohla vytáhnout kapesníčky i mimo chřipkovou sezónu a stále doufám, že tu najdu i rozhovor s Vámi!
Její knížky jsem vysloveně hltala. Jak ta uměla psát! Třeba Dům na pobřeží, ten, spolu s Rebeccou patřil k mým nejmilejším.