Herečka nebo výtvarnice? Měla talent na obojí! Ten výtvarný zdědila malá Jaromíra, které říkali Míla, po tatínkovi. Narodila se totiž v roce 1887 do zámožné rodiny známého pražského stavitele a milovníka i sběratele umění Gustava Patsche a ačkoli odmalička toužila stát se herečkou, tatínek z ní chtěl mít profesionální malířku. A protože měl možnosti, platil jí nejen nákladná studia malířství a výtvarného umění u Ferdinanda Engelmüllera v Praze, ale dokonce ji poslal do Paříže na prestižní Académii de la Grande Chaumière. Ta byla založena v roce 1904 jako jakási protiváha příliš akademické a strnulé École des Beaux Arts a existuje dodnes! Od samého začátku se zde vyučovala nejen kresba a malba, ale i sochařství.


A Míla –německé příjmení Patschová si počeštila na Pačová - nesporně talent měla! Jenže ona prahla po herecké kariéře, o níž nechtěl otec ani slyšet! V tomto směru byla jejím spojencem maminka, která ji často vodila na opery a lásku k divadlu podporovala. Tajně jí zařídila soukromé lekce u Karla Želenského a Marie Hübnerové. A oni se zase pochvalně vyjadřovali o Mílině hereckém talentu…

5c9a398c8cf9eobrazek.pngJednoho dne Míla řekla otci, že bude herečkou. A bylo zle! Komediantka nebylo solidní povolání pro dceru z dobré rodiny! Divadlo pak bylo u nich doma několik let tabu. Dokonce to došlo tak daleko, že otec v návalu hněvu tajně podplatil novináře, aby psali o Míle jako o lepší malířce než herečce. Doufal, že na základě negativní kritiky přestane hrát. Míla na to samozřejmě došla, od herectví ji to však neodradilo. Naopak! Hodně dlouho trvalo, než se se vším otec smířil a ještě déle, než přišel na její představení. Musela mu ale slíbit, že bude nadále rozvíjet i výtvarný talent. Větších úspěchů své dcery se ale nedožil, zemřel předčasně už v roce 1913.

Míla začala hrát v Uranii, kde debutovala v Kvapilově Princezně Pampelišce, chvíli účinkovala také ve Švandově divadle, jednu dobu dokonce jezdila i s kočovnými společnostmi. Uplatňovala se zde především v konverzačních komediích. Její honoráře byly ale v té době mizerné. Nejspíš v tom hrály roli právě ty tatínkovy snahy o Mílin návrat k malířství. Jenže v té době velké úspěchy neslavila ani coby malířka. Na uživení to nebylo. A tak byla vlastně ráda, že ji rodiče dotovali pravidelnou apanáží.

V roce 1921, to jí bylo už 34 let, získala angažmá ve Vinohradském divadle, kam si ji vybral režisér Jaroslav Kvapil. Tady se vypracovala ve skutečnou umělkyni, takže se nelze divit, že v polovině 30. let dostává nabídku z Národního divadla. Nadšeně přijímá. Radost jí kalí nepravdivé fámy, které se šíří v tisku, že místo dostala protekčně díky svému manželovi, který se stal ministrem. Zlaté kapličce, ačkoli zde nedostala tolik příležitostí jako ve Vinohradském divadle, zůstala věrná až do konce svého života.
5c9a393459de0obrazek.png
V osobním životě Míla pohrdala veškerými konvencemi. Už jako sedmnáctiletá poznala sochaře Jana Štursu, který ji umělecky významně ovlivnil. Byla to ale láska platonická. O „víc“ neměla zatím Míla zájem, což sochař nedokázal pochopit a inicioval rozchod. Nakonec ale zůstali přáteli do konce sochařova života (spáchal sebevraždu v roce 1925 kvůli neléčené syfilidě). Všeobecně byla považována za jednu z jeho múz. Proto se také její tvář často objevovala na studijních kresbách a skicách k jeho sochám. Nejznámější dílo, které pro ni sochař vytvořil, je její bronzová busta z roku 1924, kterou velkoryse v roce 1945 darovala herečka Národní galerii. Obličejem Pačové se umělec inspiroval i při práci na nádherné bílé soše Hany Kvapilové, kterou můžete vidět v Kinského zahradě. I když se Štursa oženil, v závěru svého života svým přátelům přiznal, že miloval jen dvě ženy – svou matku a Mílu Pačovou.
5c9a39a4861d0obrazek.png
Nedávno zrestaurovaná socha Hany Kvapilové v Zahradě Kinských je dílem sochaře Jana Štursy. Pod sochou je uložena urna herečky.

Míla po návratu z pařížských studií rodině i přátelům oznámila, že nemá vůbec v plánu se vdát či mít děti. Že jí vyhovuje být nezávislá a dnešním jazykem řečeno být single. Dnes by byla in, nebudila by pozornost, ani nikoho tím nedráždila či nepobuřovala. Jenže ona byla mladá na počátku 20. století! Takovými výroky, jimiž se na veřejnosti netajila, víceméně odrazovala případné nápadníky, protože to byla velmi pohledná žena. Měla punc nezávislé „staré panny“, ale s pestrou minulostí. Nejspíš ji to ale netrápilo, i když co my víme?

O to větší senzaci vzbudil v roce 1927 zájem univerzitního profesora Jana Krčmáře, který o Mílu projevil. Iniciativa vzešla od něj. O deset let starší zapřisáhlý starý mládenec požádal Mílinu kolegyni a kamarádku, herečku Růženu Šlemrovou, která i se svým manželem patřila ke Krčmářovým dlouholetým přátelům, aby je seznámila. O tomto významném prvorepublikovém právníkovi, který se stal v roce 1926 ministrem školství a osvěty, bylo známo, že netouží po rodině ani manželství, a tak málokdo mohl pochopit, že si vybral právě stárnoucí, už čtyřicetiletou Mílu, o níž neměla veřejnost, ač k tomu neměla pražádný důvod, zrovna valné mínění. Jedním z mála, kdo sňatek - konal se v říjnu 1928 - schvaloval, byl prezident Masaryk i jeho syn. Bulvární tisk si ale na něm patřičně smlsnul. Důvody, proč se vdala Míla Pačová za vzdělaného, movitého  a i v padesáti letech dobře vypadajícího muže, byly samozřejmě všem jasné! Ale proč proboha si on vybral právě ji?! Distingovaný Jan Krčmář se ale prostě osudově zamiloval! A láska to byla oboustranná!

5c9a3a1838a9cobrazek.pngAč si všichni až na výjimky klepali na čelo a tvrdili, jak jsou manželé odlišní, jejich manželství bylo harmonické. Spojovala je vášeň pro umění. Jan Krčmář byl dlouholetý mecenáš a předseda Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Vlastnil velkou uměleckou sbírku a mezi malíři, historiky umění i profesory AVU měl řadu přátel. Podporoval i Mílinu malířskou, a nakonec i hereckou činnost. Společně pak zrekonstruovali vilu v dnešní Wolkerově ulici v pražské čtvrti Bubeneč. Často také manželé pobývali ve své vilce v Třemošnici pod Lichnicí. Bylo to takové malé kulturní centrum, kam zvali své přátele herce, malíře i politiky. Měli tu též soukromou obrazárnu, paní Míla v ateliéru malovala krajinky i karikatury a ráda si zahrála i s místními ochotníky.

Roku 1934 byl Jan Krčmář podruhé jmenován ministrem školství a národní osvěty.  Bylo to v době, kdy přecházela jeho žena z Vinohradského divadla do Národního. A opět se vyrojily nenávistné články, že místo získala díky vlivu svého manžela. Bulvární tisk pak přinášel zaručené zákulisní informace, že se v divadle chová povýšeně jako manželka ministra…

Na počátku čtyřicátých let se u Míly Pačové začaly objevovat zdravotní problémy hlavně psychického rázu - vyčerpání, neklid, nespavost. To se ještě vystupňovalo po smrti jejího manžela v roce 1950. Zdědila sice obrovský majetek, ale radost jí to nepřineslo. Byla sama! Bolestně si uvědomovala, jak moc jí manžel chybí. Trpěla také nedostatkem hereckých příležitostí. Podobně jako jiní prvorepublikoví herci ani ona se do budovatelských her či filmů padesátých let vůbec nehodila.

A tak se trápila a postupně chřadla. Už to nebyla ta temperamentní a veselá žena. Nedokázala se soustředit, trpěla depresemi. Ve filmu se objevila naposledy v roce 1955 v historickém dramatu Otakara Vávry Jan Žižka. O dva roky dříve získala titul zasloužilá umělkyně. Polozapomenutá herečka zemřela v sedmdesáti letech v roce 1957…

Foto: Wikipedie, Jiří Lády

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama