Katolická církev se nikdy nechtěla a nechce dělit o majetek, křesťané trpí neskutečným strachem ze sexu, faráři se bojí žen a jen se snaží zamaskovat své úchylky.
Tak to jsou představy, které panují o celibátu kněží.

Celibát znamená slib před Bohem na celý život, kterým se člověk zříká nejen sexu, ale hlavně partnerského života. Celibát po svých duchovních vyžaduje římskokatolická církev, ostatní křesťanské církve nikoliv. Celibát se může stát naplněním i prokletím člověka.

„Musím přiznat, že celibát mě ničí. Ani nevím, proč jsem se stal knězem,“ vypráví pětatřicetiletý duchovní Lumír: „Možná jsem jen hledal způsob, jak přikrýt své problémy. Bál jsem se žen a kněžství byla cesta ven.“
Krásné oči mladého člověka sdělují bolest i zranění, které přinesl celibát.

I dnes vstupují mladí muži pod rouškou lásky k Ježíši a církvi do semináře, kde stráví několik let a najednou jsou vypuštěni do světa spolu se svými jizvami. Mezi čekateli na kněžství je hodně homosexuálů, ti často právě ze strachu před odhalením se na celý život zříkají lásky a tělesného potěšení.

„Ač mě přitahují ženy, skončil jsem dvakrát v posteli s mužem. Tolik mě užírala samota,“ pokračuje ve svém příběhu otec Lumír. „Nakonec jsem se zhroutil. Nemohl jsem dál.“ Následoval pobyt v psychiatrické léčebně a pak pokus o návrat do běžného života.
Otec Lumír se nyní zotavuje a hledá sám sebe.

Kněžím nechybí jen sex, i oni potřebují pohladit.
„Doma, pokud studenou faru mohu nazývat domovem, mě nikdo nečekal. Nezeptal se mě, jak se mi daří. Když mi bylo špatně, nikdo mě neobjal,“ v Lumírových očích se při těchto slovech zaleskly slzy, „moji spolužáci z gymnázia hrdě vozí kočárky a co zbude po mně?“

V prvním století našeho letopočtu křesťané věřili, že brzy přijde konec světa a s ním i jejich spása. Představovali si, že v nebi nebude manželství potřeba, zmizí rozdíl mezi mužem a ženou, proto se zříkali manželství už ve svém pozemském životě.
Dalším důvodem pro celibát byl tehdy rozšířený názor, že sex znečišťuje člověka, proto by se jej měl „sluha Boží“ vzdát. K tomu se přidal důvod mocenský.
V době, kdy panovaly spory mezi církví a svatou říší římskou o dosazování kněží a biskupů do úřadu, našel celibát další zdůvodnění. Kněz bez manželky a rodiny se snáze ovládá a snadněji ho lze přesunout na jiné místo.
Vznikala i velmi roztomilá zdůvodnění celibátu. Ve světlé hmotě byly prý rozptýleny drobné kousky samotného Boha, ať už se jednalo o hrušky nebo mužské sperma. Při sexu se však muž sperma zbavuje, podle tohoto názoru jím plýtvá a zbavuje se částeček Boha. Proto byla představa sexu u duchovního nepřijatelná.

Přesto by nebylo dobré považovat celibát za úplný nesmysl.
Pokud člověk věnuje veškeré své síly práci, zpravidla už mu jich tolik nezbude na noční radovánky. Tento problém znají, mimo jiné, určitě i špičkoví manažeři. Kněžské povolání, pokud je vykonáváno poctivě, vyžaduje hodně energie, a tak může být lepší vzdát se sexu předem, než pak zbytečně trpět.

„Podívejte se na mě, která ženská by se mnou vydržela. Kouřím, domů chodím vždycky pozdě, jsem často naštvaný a nikdy nemám pevnou pracovní dobu,“ s úsměvem popisuje sedmačtyřicetiletý farář Vojtěch: „Kdybych chtěl ženu jako partnerku, musela by být osobnost, ale taková by se mi zase nestarala o domácnost. Jenže s domácí puťkou by mě život nebavil. Takže jsem vlastně rád sám.“

Mnoho farářů si na samotu zvyklo. Neberou ji jako přítěž, ale jako plus, které jim pomáhá se lépe věnovat svému poslání. Celibát se stává cestou jak být k dispozici pro všechny lidi, aniž by tím případná rodina duchovního nějak strádala.
„Ale jistě, že si rád prohlédnu pěknou ženu. Jsem přece normální chlap,“ dodává otec Vojtěch, „ale že si ji prohlédnu, neznamená, že se s ní musím hned pomilovat. Ženská krása je dar od Boha a já si ho rád dopřeji.“

Celibát rozhodně neznamená, že by se kněz musel vyhýbat ženám. Právě naopak, je tu pro všechny lidi, tedy i pro ženy. I farář potřebuje spolupracovníky a není jediný důvod, proč by jimi nemohly být ženy.

Zrušení celibátu?
„O tom se hodně mluví, ale skutek utek,“ povzdychl si otec Vojtěch, „ale naděje je pořád. Možná to bude znít příliš cynicky, ale čeká se jen na okamžik, kdy zemře současný papež.“ Tak jednoduché to sice není, ale je pravda, že smrt Jana Pavla II. by mohla znamenat určité uvolnění v pohledu církve na oblast morálky a hlavně sexu.
Celibát je stále každodenní součástí života mnoha lidí.
Pro některé je darem a pro jiné prokletí.

Ale i sex je pro někoho potěšením a pro dalšího zdroj problémů...   

      
Reklama