V dobách našeho dětství bylo brzké chození na nočník nutností a potřebou. Naše maminky lítaly z práce do práce, od půl roku jsme navštěvovali jesle a mámy chodily do zaměstnání, pleny byly jen látkové, takže o to, aby se robě ještě v půldruhém roce počurávalo, nikdo nestál. Neměly to lehké, naše maminky, ale ve výchově k osobní hygieně často dosahovaly obdivuhodných výsledků.
Když jsem před deseti lety porodila své první dítě, situace už byla jiná. Na návštěvy a do poradny se už občas nosily i papírové plenky, ovšem žádné plýtvání s nimi! A rozhodně jsem měla daleko víc času, než mívala moje maminka na mě. V přímé úměře k tomu se doba, kdy začal syn používat nočník protáhla až někam do druhého, možná dokonce do poloviny třetího roku.
Děti, které se rodí dnes, už nemají o nočník a chození na něj vůbec žádný zájem – proč taky! Zadečky mají v suchu a teple v papírových plenkách osmé až dvanácté generace, sezení na nočníku je pro ně pouhopouhou zoufalou nudou se zmzlýma nožkama a zadkem. Ani úplně speciální nočníčky, které se rozzáří, rozpískají či rozezpívají, když do nich spadne onen očekávaný produkt dětského metabolismu, nemají o nic větší úspěch. Mazaná miminka brzy odhalí možnost vhodit do nočníku cokoli, a tím jej rozzářit, rozehrát…
A tak musíme svoje děti na nočníčkách motivovat, psychologové tvrdí, že motivovat dítě k vylučování pamlsky a odměnami není vhodné a že je vlastně jedno, jak pozdě dítě přestane čurat do plen, hlavně když to stihne do začátku školní docházky. Babičky naopak zoufale pokřikují, že jejich vnouček ještě neumí na nočník, to je strašná ostuda, jak tohle můžou říct v práci? Přitom dítěti podstrkují bonbónky, jen aby udělalo E-e. Moje švagrová to vyřešila tak, že spolu se synkem odevzdali balík plenek Mikulášovi a od té doby byl klid. V jiné rodině, kterou znám, pomohlo narození sourozence a převalení odpovědnosti za vlastní věci na dítě.
Co si o tom myslíte vy? Jak se vám daří nebo nedaří svádět boj s nočníkem? Napište nám o tom.
Reklama