Šikana.... tak to znám velmi dobře. Ač je to už velmi dávno a já s nimi chodila do školy jen čtyři roky, dodnes si pamatuji jejich jména. Jana a Eva. Byly to dvě spolužačky, které bavilo mi ubližovat. Bylo to tenkrát od první do čtvrté třídy. Pak jsme se naštěstí odstěhovali. Ani nevím, proč jsem se jim nepostavila.
Byly to takové dvě droboučké holčičky, menší než já, ale vědomy si své síly a převahy nade mnou. Moc jsem se jich bála. Hledaly si všechny možné důvody, proč mi ubližovat a také různé způsoby, jak mi ubližovat. I dnes, ve 36 letech, cítím pocity, které jsem cítila v šesti, sedmi letech. Bála jsem se jít do školy. Věděla jsem, že stejně jako ostatní dny se mi budou posmívat. Za cokoliv. Za to, jaké mám oblečení, za to, že mám učesané copánky a ne kratinký sestřih na kluka jako ony, za to, že je nás doma pět sourozenců...
Kdo chce psa bít, ten si hůl vždycky najde... Neskončilo to jen výsměchem, i když i ten jsem velmi těžce nesla. Pokračovalo to tím, že si na mne počkaly před školou a bily mne... Nerada na tuto dobu vzpomínám. Byla jsem takové zakřiknuté dítě, bála se všeho a každého. Myslím, že problémy se strachem, pocit, že mne neustále někdo pomlouvá, že se mi za zády vysmívá, pocit, který jsem měla až do doby, než jsem se provdala a vymanila se z toho všeho, že byl právě proto, co jsem prožívala jako malá holčička.
Docela ráda bych obě - dnes už ženy, viděla. Chtěla bych vidět, jak prožívají svůj život. Jestli jsou šťastné a změnily se na milé dámy, nebo jim to zůstalo a dělají dál lidem kolem sebe život nepříjemný. Doufám, že tomu tak není. Já jen vím, že kdyby se něco takového dělo mé dceři, tak urychleně zasáhnu, aby neměla buď dlouhodobé psychické, nebo snad i fyzické problémy.
Jsem učitelka. A vím, jak to ve školách chodí. Šikana je už i v prvních třídách. Je mi moc líto, že se v tak malých a nevinných stvořeních bere něco tak hrozného. Kéž by se s tím dalo dělat víc, než jen odstraňovat následky. Přeji vám všem milé ženy, aby jste se s šikanou svých dětí setkávaly co nejméně a aby právě vaše dítě nebylo tím, které šikanuje druhé.
Díky za příspěvek.
Je vlastně dobře, že jako učitelka víte, co šikana obnáší, i když přesně vím, jak jste se cítila tenkrát a pak ještě dlouho potom. Doufám, že máte vše opravdu uspořádané a jste už zcela v pořádku, abyste, až to bude zapotřebí, mohla pomáhat postiženým. Držím vám ale palce, aby se šikana vaší třídě i škole vyhnula.
Nový komentář
Komentáře
Rodiče by to byli jistě vyřešili?
taky jsem se bála chodit do školy, naši se rozvedli, po roce a půl se zase vzali, měla jsem se vrátit do své bejvalé třídy, ale neměli už pro mě místo a tak mě šoupli do béčka, byl to pro mě nejhorší půlrok, děti se mi smály, pro ránu taky nešly daleko a to jen proto, že nevěřily, že jsem byla na svatbě vlastním rodičům. a moje mamča nezakročila, bohužel. byla to moje nejstarší sestra, která došla do školy a zařídila, že mě dali zpět do mé třídy. touto cestou ji ještě jednou děkuji
, od té doby jsem měla klid 