Toužili stát se rodiči, ale on přišel vinou onemocnění o plodnost. Lékaři jim sice nabízeli možná řešení, ale ani jedno pro něho nebylo schůdné. Oplodnění anonymním dárcem i adopci rezolutně odmítl, a tak se Anna už pomalu loučila s vidinou, že bude maminkou.
„Můj muž je přesvědčený, že by nedokázal mít rád úplně cizí dítě. Navíc se bojí, jakou genetickou výbavu by si s sebou neslo. Chvíli už to vypadalo, že prostě zůstaneme bezdětným párem, jenže pak za mnou přišel, že by si chtěl promluvit,“ vzpomíná Anna.

Co manžel vyřkl, to jí vyrazilo dech. Zeptal se, co bych řekla na to, kdybych dítě počala s jeho bratrem. Nevěděla jsem, jestli si dělá legraci, nebo mě třeba jen zkouší, zda bych mu kvůli miminku byla schopná být nevěrná. Měla jsem v hlavě zmatek a hned nevěděla, co odpovědět. Jenže on to evidentně myslel vážně. Prý by jen tak měl jistotu, že má doma skutečného člena rodiny, se stejnými geny. S bráchou si o tom už promluvil, a on by nebyl proti,“ svěřuje se mladá žena a popisuje, jak to její protějšek vymyslel: „Vysvětlil mi, že by to nebylo nic veřejného, a rozhodně by mezi mnou a švagrem nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu. Jen bychom v soukromí zavedli jeho sperma a nikdo by se nic nedověděl.

Foto: Shutterstock

Přestože to znělo jako dobrý plán, ona si už živě představovala možné komplikace. Co když pak její švagr projeví o dítě jakožto jeho biologický otec zájem? Nebo to časem nějak vypluje napovrch? Jak by se na to asi dívala jeho manželka? Touha po miminku ale byla silnější. Ona přece zůstane jeho maminkou za každých okolností. A tak na nápad kývla.

„Napotřetí se to povedlo a já otěhotněla. Se švagrem o této věci vůbec nemluvíme, jako by se to nestalo. Manžel všude říká, že je to jeho dítě. Že šlo o zázrak. Všichni tomu věří, nebo se tak alespoň tváří. Jsem v šestém měsíci a už se nemohu dcery dočkat,“ dodává Anna.

Čtěte také:

Reklama