K dnešnímu článku nás inspiroval osud stařenky z Jihlavska, která po celkem náročných životních zkušenostech dožívá se svou mentálně postiženou dcerou v pečovatelském domě. Babičce brzy bude devadesát let a naživu ji drží především starost o dnes již devětapadesátiletou Karolínu trpící od narození Downovým syndromem. Ta je s ní úzce spjata a případné úmrtí maminky ji připraví o jediného člověka, který ji má opravdu rád a dorozumí se s ní. Je totiž navíc hluchoněmá.
Dnes na sklonku života může stará žena bilancovat události uběhlých let a vzhledem k situaci, v které se dnes nachází, opravdu není co závidět. Paní Boženka pochází z obyčejné rodiny z malého města a měla sestru, která si o mnoho let později vzala život. Osudové anabáze se začaly rozvíjet uzavřením sňatku, nastěhováním do společného domu s manželem a následovným narozením syna Josefa. Vše bylo v té době v pořádku a brzy bylo na cestě druhé dítě. Jenže o dva roky mladší Pepíkova sestřička se narodila s vrozenou genetickou vadou.
Server Medicína říká: Downůw syndrom je nejčastější geneticky podmíněná mentální retardace u člověka, s frekvencí asi 1 na 700 živě narozených dětí. Vedle kognitivních problémů se u pacientů se syndromem vyskytují rozsáhlé neuropatologické změny - je porušen vývoj mozkové kůry, dochází k apoptickému hynutí neuronů kůry, nedojde k normálnímu větvení dendritů, jsou poškozeny synapse atd. Jedinci postižení Downovým syndromem se dnes zpravidla dožívají dospělosti, ale ve čtvrté nebo páté dekádě života se u nich vyvíjejí příznaky podobné Alzheimerově chorobě. Zatím nebylo známo, proč ke kognitivním a buněčným poruchám dochází. S využitím metod molekulové biologie a soudobých technik kultivace kmenových buněk nyní byly nalezeny změny v expresi některých genů, které mohou patologii syndromu do značné míry vysvětlit. |
To naprosto zásadně ovlivnilo chlapcovo dětství, protože jakožto zdravému a „normálnímu“ dítěti mu rodiče věnovali mnohem méně pozornosti než postižené Karolíně, i když by býval větší zájem také potřeboval. Rodiče odmítli dceru umístit v některém z tehdejších ústavů pro mentálně postižené, což v době tuhého komunismu úřady nevídaly rády. V socialistické společnosti se přece tento druh lidí oficiálně nevyskytoval. Paní Boženka zůstala s dívkou v domácnosti a společně s mužem na ni byli velmi fixovaní.
Pro Josefa bylo přehlížení ze strany rodičů traumatizující, v pubertě již docházelo k otevřeným neshodám s rodiči, a jakmile dosáhl plnoletosti, odešel z domu na studia. V domě pár let žili ve třech, ale krátce před svým šedesátým rokem zemřel otec rodiny a Boženě zůstalo na krku dítě, malé hospodářství a vše musela utáhnout z dceřina invalidního důchodu a své podpory od státu.
Léta ubíhala a Josef, který s rodinou nikdy styk nepřerušil, se již jako inženýr oženil a zplodil syna a dceru. Společně se svou ženou jezdili do malého města k matce a babičce jako na chalupu. Zatrpklý muž ale nikdy svým rodičům neodpustil a nenávistné postoje jeho ženy k tchyni i Karolíně ještě věc vyostřovaly. Přesto stařenka souhlasila, když Josef navrhl „pro všechny případy“ přepsat na jeho osobu dům. Konflikty a hádky byly poměrně časté a v takové atmosféře probíhaly další roky. Pro paní Boženku již důchodové.
Josef se v nastalé situaci společně se ženou chopili situace a začali jednat. Karolínu nechali umístit v ústavu pro choromyslné a paní Boženu se pokusili prohlásit také za duševně nemocnou a nezpůsobilou správy majetku. Mezitím stařenku v nemocnici přesvědčili, že jí vnučka pracující v bance zařídí účet, na který si může uložit své celoživotní úspory, a kde budou peníze v bezpečí po dobu její nepřítomnosti v domě. Přístup k účtu samozřejmě nikdy nedostala a o její finanční záležitosti se od té doby stará syn.
Po propuštění z nemocnice už bylo vše připraveno tak, že starou paní i s dcerou převezli do pečovatelského domu v malé vesničce na Vysočině. Tam donedávna žila na jednom pokoji s Karolínou a dalšími dvěma nemohoucími ženami. Pro všechny osoby to bylo dost nepříjemné soužití a opatrovatelé se s nimi také nemazlili.
V současnosti přesunuli Karolínu na jiný pokoj a prý to prospívá všem. Josef jezdí na návštěvy v době důchodů, aby mohl peníze bezpečně uložit na účet, a pochopitelně předělává nabytý dům dle svých představ. Paní Boženu už domů nikdy nevzal a ona tuší, že se do svého domova nikdy nevrátí. Potěšením jsou jí občasné návštěvy příbuzenstva, ale těch je kvůli vzdálenosti poskrovnu…
Znáte případ podobného lidského hyenismu ze svého okolí? Je postiženým starým lidem možné nějak pomoc a zajistit důstojné stáří? Mohou si za to sami?
Nový komentář
Komentáře
Jestli to spis nebylo tak, ze i kdyz pani tvrdila, ze vsechno zvladala, tak to nebyla uplne pravda (co zmuze 90tileta zenska s velkou chalupou), barak chatral, o jeho oprave nechtela ani slyset (takovych penez, zbytecne utraceni, my uz tu nejak dozijeme...). No a vrcholem vseho starencin uraz. A na nem najednou bylo, aby se postaral o svoji sestru. On s tim zkusenosti nemel, jeho zena se v jeji pritomnosti necitila prijemne, udelal to nejlepsi, co mohl - nechal, aby se o ni postarali odbornici, kteri by meli sve praci rozumet. Jelikoz pani byla po uraze take nemohouci, chteli udelat to same - zajistit ji odbornou peci i pres jeji zjevny nesouhlas. Holt to zkouseli vsemi prostredky, o dum uz se po uraze starat nemohla a k nim domu by nejspis ani nechtela. Kazdopadne ji nakonec nejspis presvedcil a dokonce zaridil, aby byla ve stejnem domove jako jeji dcera (coz pri dnesnim zajmu o DD neni vubec jednoduche - moje babicka cekala na misto 2 roky). Co se tyce presmerovani penez na ucet - neni lepsi, kdyz jsou v bance, nez kdyz je ma starenka zasite nekde ve skrini pod rucnikama, ve slamniku nebo na jinem skvelem miste? Na tom, ze syn spravuje dum, take nevidim nic spatneho. Kdo vi, v jakem byl stavu. Ze ho spravuje za babiny penize, tomu neverim. Ze dvou duchodu toho zena v domacnosti stopro moc neusetrila. To same s jejim duchodem, o ktery ji syn domnele "okrada". Proc ji nechce vzit podivat se do jejiho domu, muze mit taky rozumne duvody. Buh vi, jak daleko ted bydli. Mam babicku, ktere je 89 a jeji zdravi nedovoluje jakykoli delsi prevoz, nemusela by to prezit. Nebo se treba boji, ze by se sekla a nechtela by se vratit zpatky - co pak s takovym clovekem? Nasili pouzit nemuzete, domluvy vetsinou taky nezaberou. Clanek je proste strasne jednostranny. Skoro jako by autor nemel zkusenosti s naladama starych lidi a uveril vsemu, co mu zklamana starenka napovidala. Nerikam, ze to muselo byt zrovna takhle, jen jsem si predstavila, jak by mohl vypadat pohled druhe strany. Prece jen jsem se taky dlouha leta starala o svoji babicku, ktere zacala pamet vynechavat uz v 75, tak tech zkusenosti taky trochu mam.
Vivian: Asi proto, že fakt na to vypadá. V 90 letech už je asi málo kdo úplně svépravnej a schopnej se o sebe i o mentál. dceru postarat...
Vivian: A není na to zralá? To my těžko na dálku poznáme, ale jestli bydlí v domě s pečovatelskou službou a tvrdí, že ji o všechny peníze stáhne syn, tak to skoro na nějakou stařeckou demenci vypadá. Bývá to obvykle přesně tak, jak píše AngelikaT. My se začínáme pomalu smiřovat s tím, že Egi je pro jeho mamku ten nejhorší, já jsem hned ta druhá nejhorší, zatímco druhý syn, který je v zahraničí a za dobu její nemoci se na ni nepřijel ani podívat, je chudáček, který je tak daleko, ale je hrozně hodný.
Vivian: a pokusil?
Jestli je Josef takovej anděl, tak proč se pokusil babičku prohlásit za nesvéprávnou?
prece ja:
mojemu taťkovi stačí jedna nemoc, ale to přisuzuju tomu, že někteří chlapi jsou prostě na stáří "kňourali", aby se na ně strhla pozornost. Jinak je v poho, ale nesmí dojít řeč na jeho koleno a jak cítí, že bude pršet a že je zas divný počasí, protože ho bolí a fuuurt dokola.
OlgaMarie:
říkáš v podstatě to, co já.
znám to velice dobře. moje mamka je v důchodu, má snad všechny nemoce kromě moru a kurdějí, její nej zábava je listovat ne netu a pak nám vyprávět, co jí je a není a co je to za nemoc, nejlépe s podrobnostmi(pijeme kafe a aona vypráví kolikrát bala na záchodě a jak to vypadalo) , dostala jsem jí k psych. a tají dala úkol, každý den psát , co dělá a ejhle...nemoce ubyly, protože se musela něčím zabývat...
OlgaMarie: Přesně, přesně, přesně.
Taky máme s babičkou nějaké potíže, ale co čtu tady, tak to v podstatě potíže ani nejsou.
Heduš: Stařenka měla tak nízký důchod, protože ty k...y komunistický na ni měly vztek, že zpochybňuje socialistické sociální ústavy tím, že se chce o dceru starat sama. Celý článek je jednostranný a kluk jeden inženýrská má mít z ostudy kabát, když v situaci v jaké je, zvolil nejrozumnější řešení. Ať mi tam dají čísla, zdali z ní je vůbec co sosat.
Meander: Já jsem pracovala v optice v Hiltonu, s ženskou co kdysi Grand Optical pomáhala vybudovat. Jsou to zvláštní lidé.
AnoliV: mno, v tom případě, je možné, že bys užila flexi, případně rovnou brýle s titanovými obroučkami. A vyhni se vrtaným, obecně plati, že vrtané jsou velmi zranitelné (a to i v případě že si připlatíš na pružné sklo) a rozumné je mít buď půl obroučky nebo rovnou celoobroučkové.
Cena obvykle u brýlí není směrodatná, pokud nemáš speciální materiál jako je například ten titan. Obvykle platíš značku. Kdybych si vybírala brýle já, tak si projdu tyhle tři optiky co jsem vypsala (mimochodem - ten outlet na letné je pravděpodobně právě nějakého Fokusu nebo Grand Opticalu - ale je to tam s až 80% slevou).
Majucha: V Grand Optical pracuje můj exmanžel
Majucha: zkus to přilepit
Solei: děkuji :o) já plánuji do Fokusu, vyhovuje mě, že je to v OC, původně jsem byla v Eiffelu, ale jsou drahý a brýle mi moc nevydrželi, dala jsem za ně 3tis a po dvou letech nošejí (to si na ně dávám pozor) jsou těžce na odpis
Majucha: mám pro Tebe blbou zprávu, nedá s s tím dělat nic, je to prostě šunt. Můžeš zkusit reklamaci jako nekvalita výrobku, jestli jsi nepřekročila víc než půl roku měla bys mít záruku nejen na obroučky, ale i na práci. Tohle je spíš reklamační záležitost - buď si zjistit jestli si můžeš vybrat jiné brýle a nebo požadovat část ceny zpět.
Když nebude ochoten optik, tak klidně kontaktuj výrobce. Taky to můžeš zakápnout vteřinovým lepidlem - ale nebude to pěkné a nebude to držet.
AnoliV: a kde jsi?
Spíš než optiku bych Ti doporučila jaké si koupit. V Praze bych šla do dvou, jedna malinká - zastávka tramvaje Italská a pak je přímo na Letenském náměstí optik outlet, milí jsou také v pasáži Blaník. Doporučuji jít ještě s někým a vzít si foťák a vyfotit se. Velké optiky jako Grand Optical a podobně mají hodně brýlí, ale strašně úzký sortiment, aby pokryli co nejširší spektrum klient mají jen pár kousků od každého a většinou podle poslední módy a hodně si podobné.
Skorotchýně taky před pár rokem ovládala počítač a pak během pár měsíců má problém nejen s používáním karty, ale i peněženky
Solei: pracovala jsi v optice? potřebuju si koupit brýle, jakou mi doporučíš?