V prvním díle pojednání Čeho se bojíme jsme si vyjmenovali některé příčiny našeho strachu. Samozřejmě to byl jen malý vzoreček, ale i tak se dle vašich komentářů ukázalo, že v tom citovaní jedinci nejedou sami. Jak ale tomu nezdravému strachu čelit? I tentokrát jsem se poptávala přímo u zdrojů a zde je pár dobrý tipů a rad. Snad pomohou i vám.

fearJako dítě jsem se vždy smála komičnosti tvrzení v povídce pánů Suchého a Šlitra (cituji): „Pro strach má mít člověk uděláno, jak praví lidová moudrost. Co má mít člověk pro strach uděláno, to už lidová moudrost jaksi nepraví.“ A jak jsem dospívala a sbírala příběhy ze svého okolí, vždy jsem si na tu úsměvnou, ale zároveň vlastně poučnou scénku vzpomněla.

  • Ona je totiž někdy v tomto případě opravdu každý rada drahá.

Hned na počátku je nutno uvést jednu zásadní pravdu. Čím víc se něčeho bojíme, tím je větší pravděpodobnost, že si „zhmotnění“ našeho strachu k sobě prostě přitáhneme. To mi kdysi řekla jedna moudrá kamarádka a musím říct, že se mi její slova mnohokrát potvrdila. Pokud máte například strach z pavouků a jiného hmyzu (což se ve vašich komentářích pod článkem Čeho se bojíme objevilo), vsaďte poslední repelent na to, že zrovna ve vaší blízkosti se takové zvířátko objeví. „Věřte, nebo ne,“ říká třicetiletá Michaela, která trpí arachnofobií (chorobný strach z pavouků), „ale pavouk si mě našel i v sedmém patře hypermoderní a až přehnaně hygienicky zabezpečené kanceláři - prostě najednou lezl po mojí tiskárně!“

Když jsem nedávno četla v jednom časopise radu jisté odbornice, že v takovém případě pomůže, když se postupně k pavoukovi přiblížíme a sáhneme si na něj (!), čímž zjistíme, že náš strach je vlastně zbytečný, musela jsem se při vzpomínce na výše citovanou Michaelu s prominutím smát. Ne, nejsem psycholog a nechci působit negativisticky, ale dovedete si to představit?

Tip č. 1: Body2Brain

A jak tedy bojuje se svým strachem Michaela? „Zkoušela jsem všechno možné snad kromě hypnózy, a bohužel musím konstatovat, že to moji toleranci k pavoukům nezvětšilo. Nakonec jsem se rozhodla, že než se snažit najít k těmto stvořením nějaký lepší vztah, zkusím prostě nalézt prostředek, který by můj stav v případě akutního ohrožení zlepšil, protože moje reakce nebyly příjemné pro mě ani pro okolí... Pomáhá mi hluboké dýchání, smrkání a frkání (jako kůň). Budete se asi smát, ale jsou to prý metody Body2Brain, které doporučují i psychiatři.“

Tip č. 2: EFT

Trochu jinak bojuje se strachem paní Veronika. Před pěti lety byla účastnicí autonehody, při které sice neměla žádné vážné zranění, ale od té doby se bojí jezdit v autě, zvlášť jako spolujezdec. „Celý předek auta se zdeformoval, a kdyby to postoupilo ještě kousek, přišla jsem o nohy a možná i o život,“ vzpomíná jinak usměvavá bruneta, kterou tato zkušenost následně připravila málem i o manžela, jenž nemohl vystát její podvědomé výkřiky, kdykoliv někam spolu vyrazili autem. „Absolutně jsem to nedokázala rozumově uchopit, jak si manžel přál, prostě každá jízda představovala psychické vypětí - pro oba,“ vysvětluje Veronika. „Reakce byly podvědomé, navíc často doprovázeny bušením srdce, slabostí, stavem na omdlení. Manžel mi huboval a říkal, že jsem hysterka. Hodně mi pomohla návštěva psychiatra, který mi vysvětlil, že jsem prodělala duševní zranění, a že když se neléčí, je to vlastně stejné jako zlomená noha - u té si taky prostě neřeknete, že to nic není, a nedoběhnete po ní silou vůle domů,“ směje se žena, která nad svým strachem z další nehody nakonec zvítězila metodou EFT.

Tip č. 3: Ověřený léčitel

To čtyřicetiletá Jana měla poněkud úsměvnější strachy. Protrpěla si každý odběr krve. Již pár dní předtím nemohla spát, potila se, měla doslova vše stažené - včetně žil. A podle toho také vždy vypadal odběr. „Ve vás by se krve nedořezal, jak se bojíte,“ pravila jí prý jednou jedna vlídná zdravotní sestra, která věnovala čas a dlouze si s ní povídala, aby myšlenky odvedla jinam, a mohla tak aspoň pár kapek krve získat.

Jinak se ale prý bohužel setkávala spíš s negativními reakcemi, které samozřejmě její strach z výkonu jen umocňovaly. „Když jsem tam jednou zase seděla a vystřídali se u mě asi tři zdravotníci a krev ze mě doslova vyždímávali násilím, řekla jsem si, že s tím musím něco udělat,“ vzpomíná Jana, která naneštěstí v té době onemocněla a odběry krve byly na takřka denním pořádku.

  • Jenže co udělat se strachem, kterému se každý spíš u dospělého člověka nevěřícně smál?

Stokrát si mohla říkat, že to nic není, že se nemusí bát, ale i tak se strach vždy dostavil a s ním i všechny mežádoucí fyzické reakce. Časem vyhledala kvůli poměrně závažných zdravotním problémům léčitelku, kterou jí někdo poradil. „Byla to příjemná paní a jen tak mimochodem se jí zmínila i o své hrůze z odběrů krve. Řekla jsem jí to spíš pro pobavení, ani ve snu mě nenapadlo, že by se taková ´blbost´mohla také ´léčit´,“ říká dnes už zdravá maminka dvou dětí, která si až po pár odběrech uvědomila, že se vlastně už vůbec nebojí...

Tip č. 4: Bachova terapie

Poslední příběh je vlastně podobný tomu, co vyprávěla paní Darja. Obavy z životních nejistot (možná ztráta práce, partnera...) ve spojením s lehčím zdravotním problémem dovedla třiatřicetiletou Jarmilu až téměř do psychiatrické léčebny.

  • Strach se přeměnil v pravidelné návaly úzkosti a každá noc byla pro ni doslova noční můrou.

„Probudila jsem se zpocená a bloudila jako bez duše po bytě s pocitem, že je to moje poslední hodinka,“ popisuje svoje pocity žena, která si prošla kvůli tomu doslova malým peklem. „Nemohla jsem se nadechnout, kolikrát jsem myslela, že omdlím, nebo že mám infarkt, tak silné byly bolesti na hrudníku. Samozřejmě jsem si časem trochu zvykla a věřila, že v tu chvíli neumřu, ale i tak jsem byla vysílená, protože obtíže trvaly skoro půl roku a nikdo mi nedokázal pomoci. Samozřejmě jsem měla v šuplíku spousta léků na uklidnění a také antidepresiva, ale stále jsem hledala nějakou jinou cestu, jak z toho ven,“ popisuje ještě nedávné trable žena, která nakonec zahnala své strachy pomocí Bachovy terapie.

Všechny naše příběhy dopadly dobře, a i když byly pro jejich aktérky nepříjemnou zkušeností, posunulo je to někam dál. A ponaučení? V žádném případě nepodceňujte svůj strach, i když se vám okolí třeba vysmívá nebo nechápavě kroutí hlavou. Vyhledejte včas pomoc, svěřte se někomu důvěryhodnému. I z malého strachu může být časem velký problém.

A co vy, milé čtenářky, máte podobné příběhy?

O metodě EFT a Bachově terapii si povíme podrobně v nejbližších dnech.

Přečtěte si také: