Čau čau - tak trochu jiný pes

S články o psích plemenech se poslední dobou roztrhl pytel. Ani já nezůstanu pozadu a přesvědčím vás o tom, že ta má rasa je prostě „nej“!

O kterém hafovi je řeč? I když v současné době nepatří zrovna k módním plemenům, na ulici se za ním ohlédne každý. Důstojná, pomalá chůze, fialovomodrý jazyk a hustý zářivý kožich, vzhled lva, hrdost, bojovnost a síla. Ale také umíněnost, tvrdohlavost a lenost - tak těmito několika slovy by se dal popsat čau čau.

Když jsme se před třemi lety rozhodovali pro pořízení psíka, chtěli jsme zvířátko čistotné a málo uštěkané. Odjakživa se nám líbila plemena špicovitá a primitivní, nechtěli jsme žádného uslintaného Snuppyho. Plemena jako samojed či husky jsme zavrhli ihned, bylo jasné, že díky naší nesportovní povaze by tato volba byla sobecká a nerozumná. Akita inu nám připadal pro začátečníky příliš tvrdý, šiba inu roztomilý, ale neposlušný, pekinéz byl manželem označen za psa pro čtyřprocentní menšinu, i když mně se líbil ... Nakonec zvítězil čau čau, chlupatý medvídek s malými nároky na pohyb, čistotný, hrdý a nevtíravý.

Atlasy ho popisují asi takto: Středně veliký pes, původně z Mongolska a Číny. Koncem 18. stol. přivezen do Anglie, dále šlechtěn. Původní typ byl méně osrstěn, s delší čenichovou partií. Dodnes chován v původní formě v Tibetu (ve vzácném modrém zbarvení). Kohoutková velikost 46 - 55 cm, feny jsou menší. Řazen mezi špicovitá plemena. Dospívá ve věku 5-ti let. Zbarvení: odstíny červené (od sytě rezavé po meruňkovou), černé, modré, skořicové, bílé, krémové. Dlouhosrstý i krátkosrstý. Zvláštní znamení: Fialovočerný jazyk. Původní využití: pes válečný, hlídací, lovecký, saňový, v období hladomoru sloužil i jako potrava. Současné využití: Společník, hlídač. Zvláštní nároky: Netoleruje fyzické tresty, sám se rozhoduje, zda zadaný příkaz splní. Nutná péče o srst a oči, díky zkrácené čenichové partii náchylný na přehřátí. Miluje svou rodinu, náklonnost projevuje nevtíravým způsobem. Většinou si určí jednu osobu, kterou respektuje a dává jí přednost před ostatními.

Jaký je doopravdy?

Občas se setkávám s názory, že čau čau je psí hlupáček. Že se nenaučí ani nejzákladnější povely, nezná ani své jméno.
Dovolím si oponovat. Čau čau není hloupý, je jiný. Představte si Evropana, který se dívá na čínský film. Mnohým situacím nerozumí, nechápe, proč hrdinové jednají zrovna tak, jak jednají, proč neřeší situace jinak. Stejně tak si nad našimi projevy chování lámou hlavu Asiaté. To, co je pro nás důležité, nemá pro jejich národ často významu, naopak věci pro nás malicherné, jsou u nich otázkou cti.
Náš psík velice dobře rozumí některým slovům i větám. Ví moc dobře, co znamená „jdeme spinkat“ (odebere se na deku v ložnici), „tatínek přijel“ (následuje radostné vytí a skákání na dveře), „nedejchej“ (tak to je taková legrace, kdy na okamžik zavře tlamičku a „přemýšlí“), „ukaž, jak jsi hodný “ (dává tlapky), „sedni“, „lehni“, „kočička“(rozhlíží se okolo),  „kamarád“ (znamení, že si může s patřičným psíkem hrát), „nesmí“ (to zabere jenom někdy), „čeká“ (uprostřed chůze se zastaví). Na úplného tupouna to není málo, nemyslíte?
Faktem je, že nepředvádí kousky na povel a když nemá náladu, prostě se k nám otočí zadkem a nekomunikuje. O to vděčnější jsme, když se sám přijde pomazlit. Nerad se muchluje, je rád, když ho pohladíme, podrbeme a on si zase svobodně může lehnout metr od nás, prostě trochu jako kočka.

Není žádný sportovec, stačí mu třikrát denně obejít blok. Pomalým krokem si vše očichá, zkontroluje a označí. Kakat chodí co nejdál, má totiž smysl pro čistotu a nikdy by se nevykálel v místě, kde si hraje. Ještě dodávám, že nám v bytě nikdy nic nezničil, neokousal a neznečistil. Už jako malé štěňátko si sedal před dveře, protože mu bylo žinantní udělat loužičku doma. V bytě se jeho orientální povaha projevuje nejvíce. I kdybych nechala na stole celou pečenou husu, nedovolil by si z ní uždibnout.

V jednom musím dát literatuře za pravdu - je tvrdohlavý. Jak je zlatý doma, venku ho musím krotit. Sám si určuje trasu, kudy budeme chodit, vodítko je neustále napjaté. A také rád vyvolává rvačky s jinými psy. I když vypadá jako nadupaný medvídek, není to žádné ořezávátko, ale pořádný samuraj. Malá psiska přehlíží, ale velké soupeře má snahu zlikvidovat. Už jako malý se pokusil „zakousnout“ dospělého Akita inu. Dostal sice od něj lekci, ale sebevražedné sklony ho nepřešly. Čínsko-japonské vztahy jsou více než napjaté, na volno ho tedy pouštím pouze v místech, kde nehrozí rvačka s jiným psem.
Co se týče dětí, toleruje pouze rodinu a hosty, ostatní považuje za vetřelce. Štěká vyjímečně, hlasové projevy se omezují na vytí či prskání.
Manžel, milovník všeho čínského, od čaje po ruční kaligrafii, se tetelí ješitností, že si ho náš orientální uzlíček vyvolil za „vůdčího" člena.
“Jak se to projevuje? Když je „tatínek“ doma, nehne se od něj na krok, neustále si ho hlídá a zbožně se na něj dívá. Mě zařadil jako „krmiče, venčiče a dotěrného mazliče.“

Vyžaduje čau zvláštní péči?

Samozřejmě. Jako každý živý tvor. Potřebuje kvalitní stravu s vyloučením hovězího masa. (Plemena čau čau a shar-pei jsou přecitlivělá na hovězí, které jim způsobuje kožní problémy). Kupuji drahé, ale kvalitní granule. Kromě toho ho denně češu, umývám oči a čistím chrup.
Aby v létě netrpěl vedrem, naučila jsem se ho perfektně ostříhat. Samozřejmě, že čau čau se za normálních okolností nestříhá (srst se podle nových pravidel může upravovat pouze na střední délku - pro výstavní účely), ale náš psík není určen na výstavy. Vzhledem k jeho zdravotním problémům nechci riskovat případné komplikace s přehřátím, tak mu dělám perfektní sestřih. (Ostříhám nakrátkou celou střední část těla, ocásek nechám, mírně upravím nůžkami hlavičku a tlapky.) Byla jsem několikrát od pejskařů pochválena, že mu to sluší, tato úprava se dokonce tak ujala, že takto bylo zkráceno několik místních psíků včetně polárního samojeda.

Dodávám jen, že seriozní zájemci o koupi by měli odpovídat pouze na nabídky chovatelských stanic nabízejích štěňata s průkazem původu, jinak se vystavují riziku dědičných onemocnění, jako je dysplazie kyčelních kloubů či entropium očního víčka.

Proč právě čau čau?

No protože je prostě nejlepší. Čistotný, krásný, nenáročný na pohyb, inteligentní, zvědavý a kamarádský. Je to pes z čínských legend, který olízal střípky z oblohy. Tak prý vzniklo na nebi místo pro hvězdy.