Už jako malé ditě jsem tušila, že v její rodině není vše v pořádku. Bára chodila pozdě do školy, často uplakaná a nikdy se jí nechtělo domů. Odpoledne jsem ji potkávala s nákupem a ven nesměla, jelikož neměla uklizeno.
To je jako o Popelce, že?

Potkala jsem ji nedávno, a to po dlouhé době -  zhruba po sedmnácti letech.
Rozpovídaly jsme se, začaly se navštěvovat. Jednoho dne začala vyprávět o svém dětství a já tedy konečně věděla, co bylo pravou příčinou jejího neradostného dospívání.

Bála se svého otce, který ji bil více a častěji úměrně s věkem. Na střední škole už opravdu velice často nemohla jít do školy kvůli četným modřinám.
Její matka řešila vše alkoholem a s odstupem času a po otcově smrti se k tomuto tématu nechce vyjadřovat.
Bára měla dále ve svém životě alespoň trochu toho lidského štěstí. Našel si ji obyčejný človíček, který chtěl jen šťastný život, děti a domácí pohodu. Bára mu toto vše přes všechny své strasti z dětství dokázala dát. Žijí spolu šťastně, mají dvě zdravé děti... Popelka má svého prince. Šťastný konec?

Jedna věc mi leží v hlavě.
Báry manžel neví o jejím strastiplném dětství a Bára mu to nehodlá sdělovat. Mně se svěřila jen díky tomu, že jsme spolu vyrůstaly, a pokud vím, tak jsem jedna z mála, která zná její příběh. Nikdy nebyla u žádného psychologa, vše funguje.
V jejích očích ale vidím pořád tu samou známku trápení, kterou tam měla už v dětství. Smutek v duši?

Neměla by se ho pokusit nějak zbavit?

         
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY