ŽENA-IN - Být starší sourozenec, je trochu trest

Jaké všechny tresty a nespravedlivosti musela snášet čtenářka Heather, když se jejím rodičům narodil druhý (o čtyři roky mladší) potomek, to si přečtěte v jejím příspěvku k dnešnímu tématu...

Zasílání novinek k dnešnímu tématu již skončilo, milé čtenářky. Okolo šestnácté hodiny se dozvíte, kterou z vás, přispěvatelek, jsem dnes odměnil slíbeným dárkem. Teď si ale přečtěte příspěvek čtenářky Heather...

Můj malej bráška je o čtyři roky mladší než já. Když ho naši přivezli z porodnice, chodila jsem se na něj dívat nejblíž ze dvou metrů. Nechtěla jsem ho. Chtěla jsem sestřičku... Pak jsem se s tím smířila a teď bych ho nevyměnila za nic na světě :-)
To, že ho musím občas pohlídat a postarat se o něj, mi nikdy nevadilo. Starala jsem se o něj ráda, byla jsem jeho velká sestra a pokud by si na něj někdy někdo dovoloval, byla jsem ochotna se za něj rvát. Občas samozřejmě proběhla nějaká bitka i mezi námi (...byste nevěřili, do jaké výšky jsem schopna dát ruce za zády...aneb výsledek častého kroucení), ale byly jsme kamarádi a měli jsme stejný smysl pro humor. I když na těch pár dětských křivd taky došlo...
Brácha je malinkej, půjde po obědě spát... A já samozřejmě musela taky, i když mě to k smrti otravovalo! Za to jsem mu během spánku neustále otevírala oči, aby se už konečně vzbudil a já nemusela předstírat poobědový spánek. Stejně tak přece nemůže ponocovat, je to batole, takže půjde spát brzy a já to opět odnesu taky...
Byla jsem průkopnicí v tom, kdy jít poprvé na diskotéku, kdy se osamostatnit v tomhle, kdy v tamtom, kdy si dupnout a říct našim, že už jsem sakra velká, tak bych mohla o sobě rozhodnout někdy taky sama. U něho už to bylo všechno samozřejmost. Já si to vybojovala, vyšlapala jsem jakousi cestičku a on šel pak pouze v mých stopách.
Až na extra výjimky nedostal nikdy na zadek, neměl zákaz televize, neměl zaracha. U mě to bylo takřka pořád... Tehdy jsem se cítila ukřivděná, proč já musím a on nemusí nic. Postupem času mi to došlo. Zatímco on byl hodný klučina, který nedonesl ze školy horší známku než dvojku, já se ve škole flákala, neposlouchala, byla drzá na rodiče... Takže to nebyla křivda. Bylo to podle zásluh...
V současné době mám občas pocit, zda se necítí ukřivděný on. Pokud se domlouvá rodinná akce, většinou se rodiče snaží zařídit podle mě (a manžela), snaží se nám ve všem vyhovět. Občas mi to přijde až nepříjemné, kvůli bráchovi... I když myslím, že si to až tak nebere, sám jednou prohodil, že pro NÁS (mě a moji polovičku) udělají naši cokoliv... Doufám, že po našem tehdejším rozhovoru mu to alespoň částečně došlo - já bydlím už pěkných pár let jinde, snažíme se s našima vycházet dobře a nekazit si chvilky, když už se sejdeme, zbytečnými hádkami, zatímco brácha bydlí ještě u rodičů, občas střídavě s přítelkyní, naši je mají naservírované doma každou chvíli a je jasné, že pokud s nimi musí denně řešit běžné všední záležitosti, není to vždycky růžové.
Doufám, že on sám jako malý křivdu nikdy necítil. Já na ty svoje dávno zapomněla, protože s postupem času ztratily podobu křivd a já jsem pro veškeré konání rodičů našla důvody. A jestli se cítí špatně kvůli něčemu teď, ať si počká pár měsíců... To už bude bydlet ve svém bytečku, který teď horlivě zařizují, a jakmile se s rodiči nebude vídat denně, dostane jejich vztah jiný ráz a hned uvidí, že pokud se cítil kvůli mému „nadřazování“ ukřivděn, bylo to zbytečné...
Když někdy slyším příběhy známých, jsem ráda za takového sourozence, se kterým máme stále skvělý vztah, nikdy jsme si nedělali opravdu nepříjemné naschvály a nijak zvlášť se nehádali. Když tenhle můj malej bráška loni promoval, já si vybavila jeho fotku z 1. třídy a nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že už je z něj chlap. Ale i přesto vám řeknu, že stále dám na budku každýmu, kdo si na něj dovolí... :-)

Heather

_{Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.}