Být pořádkumilovný není nic špatného. Stejně tak snaha dělat vše na 100 %. Ale nic by se nemělo přehánět. V případě, že se tyto věci stanou posedlostí, nastává problém. A devětadvacetiletá Sára si je toho vědoma. „Miluji čistotu a neodešla bych třeba ráno z bytu, pokud bych neměla ustláno, umyté nádobí a zametené jednotlivé místnosti. Je to taková moje každodenní rutina a neudělat to, je to pro mě problém a jsem schopná se domů vrátit, abych to napravila.“

Zdroj: Shutterstock

Sára se svěřila, že kvůli její snaze po dokonalosti zůstává sama. Vztahy nepřežily věčné komandování a peskování ze strany Sáry. „Je to tak. Ze začátku se snažím tyto svoje potřeby potlačit, ale nevydržím to dlouho a vím, že tím své okolí terorizuji. Můj poslední přítel Marek se mi opravdu snažil vyjít vstříc, ale skončilo to tím, že mi řekl, že jsem blázen a nelze vedle mě fungovat,“ přiznává Sára a dodává: „Víte ale, co na tom bylo nejhorší? Mně se vlastně ulevilo. Najednou můj byt zase dával smysl, nikde se nic neválelo a po nikom jsem nemusela nic uklízet.“

Marek se dle slov Sáry opravdu snažil. Uklízel po sobě, nepovaloval nikde svoje oblečení a kartáček na zuby neodkládal na umyvadlo, ale do kelímku, kde bylo jeho místo. Neunesl ale, že mu mizely hrnky, lžičky nebo knihy, které si odložil na nějaké místo. Záhadně se věci přemisťovaly na místa, kam určila Sára. Hádky o tom, jak odkládat nádobí, kam dávat po příchodu boty nebo jak má správně viset ručník, byly ale tak časté, že ze vztahu raději utekl.

„Moji rodiče se mě snaží respektovat a k mým potřebám se nevyjadřují, ale zároveň vědí, že mi u nich není nejlépe. Snaží se mě občas tlačit do aktivit, v nichž vím, že bych neuspěla na 100 %, a tak se jim snažím vyhýbat. Jsem proto ráda, když k nim nemusím jezdit často a čelit tomu jejich domácímu chaosu,“ říká Sára.

Problém však nastává i na pracovním poli. „Nejsem v kolektivu oblíbená. Buzeruji své kolegy, protože smrdí kouřem, mají nedojedené jídlo a obaly od něj na stole, ruší okolí telefonáty a mnoho dalšího. Není mi v tom prostředí příjemně, a tak se to snažím napravit. Myslím to dobře, ale je to k ničemu."

„Můj šéf ale ví, že puntičkářka jsem, a proto se na mě může spolehnout. Ví, že jakoukoliv práci mi zadá, o niž ví, že ji zvládnu, je výsledek na jedničku s hvězdičkou. A to je možná důvod, proč mě a mé chování toleruje.“

Sára se snaží se svými puntičkářskými potřebami bojovat, ale marně. „Poučuji a opravuji své okolí, většina mých přátel si ťuká na hlavu a ví, že s nimi nikdy nikam pořádně nevyrazím, maximálně tak na kafe, jinak se necítím komfortně a partnerský vztah? Na ten asi štěstí mít bohužel nebudu a žádný muž mě nebude brát takovou, jaká jsem.“

Také si přečtěte:

Reklama