Být pořádkumilovný není nic špatného. Stejně tak snaha dělat vše na 100 %. Ale nic by se nemělo přehánět. V případě, že se tyto věci stanou posedlostí, nastává problém. A devětadvacetiletá Sára si je toho vědoma. „Miluji čistotu a neodešla bych třeba ráno z bytu, pokud bych neměla ustláno, umyté nádobí a zametené jednotlivé místnosti. Je to taková moje každodenní rutina a neudělat to, je to pro mě problém a jsem schopná se domů vrátit, abych to napravila.“
Zdroj: Shutterstock
Sára se svěřila, že kvůli její snaze po dokonalosti zůstává sama. Vztahy nepřežily věčné komandování a peskování ze strany Sáry. „Je to tak. Ze začátku se snažím tyto svoje potřeby potlačit, ale nevydržím to dlouho a vím, že tím své okolí terorizuji. Můj poslední přítel Marek se mi opravdu snažil vyjít vstříc, ale skončilo to tím, že mi řekl, že jsem blázen a nelze vedle mě fungovat,“ přiznává Sára a dodává: „Víte ale, co na tom bylo nejhorší? Mně se vlastně ulevilo. Najednou můj byt zase dával smysl, nikde se nic neválelo a po nikom jsem nemusela nic uklízet.“
Marek se dle slov Sáry opravdu snažil. Uklízel po sobě, nepovaloval nikde svoje oblečení a kartáček na zuby neodkládal na umyvadlo, ale do kelímku, kde bylo jeho místo. Neunesl ale, že mu mizely hrnky, lžičky nebo knihy, které si odložil na nějaké místo. Záhadně se věci přemisťovaly na místa, kam určila Sára. Hádky o tom, jak odkládat nádobí, kam dávat po příchodu boty nebo jak má správně viset ručník, byly ale tak časté, že ze vztahu raději utekl.
„Moji rodiče se mě snaží respektovat a k mým potřebám se nevyjadřují, ale zároveň vědí, že mi u nich není nejlépe. Snaží se mě občas tlačit do aktivit, v nichž vím, že bych neuspěla na 100 %, a tak se jim snažím vyhýbat. Jsem proto ráda, když k nim nemusím jezdit často a čelit tomu jejich domácímu chaosu,“ říká Sára.
Problém však nastává i na pracovním poli. „Nejsem v kolektivu oblíbená. Buzeruji své kolegy, protože smrdí kouřem, mají nedojedené jídlo a obaly od něj na stole, ruší okolí telefonáty a mnoho dalšího. Není mi v tom prostředí příjemně, a tak se to snažím napravit. Myslím to dobře, ale je to k ničemu."
„Můj šéf ale ví, že puntičkářka jsem, a proto se na mě může spolehnout. Ví, že jakoukoliv práci mi zadá, o niž ví, že ji zvládnu, je výsledek na jedničku s hvězdičkou. A to je možná důvod, proč mě a mé chování toleruje.“
Sára se snaží se svými puntičkářskými potřebami bojovat, ale marně. „Poučuji a opravuji své okolí, většina mých přátel si ťuká na hlavu a ví, že s nimi nikdy nikam pořádně nevyrazím, maximálně tak na kafe, jinak se necítím komfortně a partnerský vztah? Na ten asi štěstí mít bohužel nebudu a žádný muž mě nebude brát takovou, jaká jsem.“
Také si přečtěte:
- Tajím muži svoje nákupy. A věřte, nebo ne, naučila mě to tchyně...
- O mém synovi si lidé myslí, že je holčička. Bojím se, že ho řeči ovlivní
- Příběh Aleny a Jirky: On se ženit nechce, ona je posedlá svatbami
Nový komentář
Komentáře
Dokud je puntičkářka sama za sebe a na svoje věci, tak dobrý. To ať si dělá, co chce. Ale otravovat s tím život širokému okolí, to už je diagnóza. Ono to těm kolegům jistě taky není příjemné, když je citýruje kvůli věcem, po kterých jí nic není. To bych sepsala petici šéfovi, ať jí najde ajnclík, kde bude sama, a tam se zavře a vybuduje si pořádek podle svých představ (a pokud možno odtamtud nevylézá
). Pak by sice taky nebyla v kolektivu oblíbená, ale aspoň by od ní měli klid. 
Paní bych přála moji kolegyni, ta má na stole tolik hrnků od kávy několik dní až v nich začnou žít mikroorganismy. Většinou se projeví zelenošedými tečkami nebo povlakem, záleží na tom, kolik kávy v hrnku zůstane. Řeším to tak, že k jejímu stolu chodím zřídkakdy a na kávu a čaj mám své hrnky. Taky mě trochu vytáčí, když nechá zmuchlané papírové kapesníčky na jídelním stole a když na něj dává tašku, kterou dává v šalině na zem. Musím před obědem stůl umýt. Muž se doma mírně polepšil. Ale já nejsem puntičkář, který by měl problémy s okolím, jen nemám ráda binec.