Pro někoho ideálem to, pro druhého ono, nejvíce z nás se ale zřejmě shodne na tom, že něco mezi: Byt je třeba udržovat, ale je určen k bydlení, ne na výstavu.
Znám domácnosti, kde mám problém dát si kafe…
Některé ženy jsou posedlé pořádkem a čistotou, někdy i na úkor téměř vlastního zdraví. Nedokážou „jen tak“ sedět, pokud nemají své obydlí uklizené „ťip ťop“, a nedokážou si užít vůbec nic, resp. jakýkoliv relax či zábavu. Už, už je to táhne ke smetáku. Z posledních sil „šúrují“ a srovnávají knížky či oblečení „do komínků“.
Někdy dojde ke změně hodnot, když se objeví děti
Znáte pořekadlo: Nepořádek v bytě, šťastné dítě? Tedy nepořádek jinak, vulgárněji od „b“, aby se to lépe rýmovalo. :-) Nedávno jsem ho slyšela od snachy. Něco na tom je – málokteré batole totiž pořádek ocení,a neznám dítě, které by rádo uklízelo. Syn i snacha dbají na čistotu, mají rádi okolo hezké prostředí, ale nijak to nepřehánějí – hračky jsou všude a nábytek praktický, který se dá snadno udržovat. No a co? Máme potomka!
Domácnost mých druhých, zatím bezdětných „mladých“, je jiná: kvalitní kusy nábytku, vše dokonalé jako z katalogu a jíst by se dalo z podlahy… Svou snachu i syna obdivuji, o byt dbají rukou společnou, mají vkus, ale obávám se, co budou dělat, až přijdou děti, které jejich nadšení z dokonale oku lahodícího bytu sdílet nebudou. Mně se u nich moc líbí a jsem tam ráda, kochám se... ale běda, když jdeme jíst! To mám pořádný strach, aby neumatlala stůl (masiv, každá skvrna je vidět) a vzpomínám na ten svůj z IKEA, který sice dřevěný není, ale dá se z něj odstranit jakákoliv skvrna. Čekám, zda se jejich perfekcionismus změní, až přijdou děti: Přizpůsobí se oni jim, nebo děti rodičům? Možné je obojí.
Někdy musíme v životě razantně „přešaltrovat“ své zvyky
Moje spolužačka vyrůstala v hodně zabydleném bytě s matkou a bratrem. Znáte to, takové ty přecpané byty intelektuálů, kde se prach rozhodně denně utírat nedá. Pak se vdala za muže, který vyrůstal jen s otcem, a možná i díky tomu lpí na dokonalém pořádku a sterilní čistotě. Spolužačka se rychle musela přizpůsobit. Vyplatilo se jí to, její pracovně hyperaktivní manžel jí zajistil spokojený život v luxusním bytě a dnes i domě a komfortní chalupě. Nikdy nemusela být zaměstnaná, což jí plně vyhovovalo. Jen – musela denně pořádně uklízet. Jejich potomci se doma ale evidentně cítili šťastní – prostě na to byli zvyklí.
Každý má své ulítlosti
Já například nesnáším špinavou kuchyňskou linku a koupelnu s wc. Ovšem nějaká ta vrstvička prachu mě nedokáže rozhodit. Svých pracholapů se asi nikdy úplně nevzdám, přestože jsem díky rekonstrukci žila bez nich, aniž by mi chyběly, skoro rok. Někdo zas nesnese rozházené věci – má fobii z toho, že nic nenajde, a druhý, většinou to bývají muži, zakazují důsledně svým partnerkám, aby jim sahaly na jejich psací stůl. Například můj exmanžel. Když se ovšem po rozvodu odštěhoval k ovdovělému tchánovi, rychle změnil nároky na pořádek a dle slov mých synů se z něj stal pedant.
Můj tchán byl totiž výtvarník a opravdu šílený nepořádník: Měly byste vidět jeho ateliér... Podobně laděným umělcem je i můj otec, i když ve sféře hudební. Pohled pouze pro nejotrlejší povahy.
A jak to máte vy?
Jste dokonalá hospodyňka, nebo úklid příliš neřešíte? Co váš partner? Sdílí s vámi stejné priority stran vzhledu i údržby bytu?
Uklízíte z potřeby, protože byste nebyla v nepořádku šťastná, nebo jen kvůli tomu, že by se to „mělo“, a někdy dokonce jen před příchodem návštěvy? Shodnete se na pojetí pořádku s partnerem?
Já zastávám názor, že nejlepší je nic nepřehánět – ani nepořádek, ani úklid, ale současně uznávám, že každý má jiné priority. Nejdůležitější je, abyste se doma cítily dobře, stejně jako vaši hosté!
Nový komentář
Komentáře
Nejlíp mám uklizeno, když není manžel doma
, stačí aby dorazil a už sbírám noviny, uklízím nádobí se stolu a pod.
Ve "sterilním" bytě se necítím dobře, pokud jsem tam na návštěvě,
chce to uklízet rozumně, aby se člověk doma cítil dobře a neřešit nějaký ten chlup od domácího mazlíčka.
Ale je to každého věc, když chce život strávit šůrováním.
Uklízím co zvládnu, a hlavně život není jen o tom šůrovat za každou cenu. Mám ale puntičkářského manžela, který má jiné představy o úklidu- takže postupně přebírá moje povinnosti a uklízí sám.
Mně se to líbí tak, jak je to na obrázku
. Mám ráda uklizeno, občas to ale není úplně ideální.
Rikina — #7 chtělo by to pořádného kocoura. Ten očurává věci, které nejsou na svých místech jak je zvyklý.
peetrax — #10 ano, taky jsem byla kdysi v podobně sterilním bytě. Nikde nic, co by ukazovalo, čím se obyvatelé bytu baví. Ani časopis...
nemám rada upratovanie
byt ma slúžiť mne nie ja jemu. to je moje motto 
Asi tak, jak je psáno v odpovědi u ankety: Moc to neřeším, uklízím, když uznám za vhodné
S partnerem jsme v tomhle v naprosté shodě, ale je to i tím, že oba pracujeme na směny, takže když spí on nebo já, byla by surovost vzít do ruky třeba vysavač. A to samé v kuchyni, myčku nemáme a ani nechceme, takže rachtat s nádobím nebo se ohánět koštětem lze opravdu až jsme oba vzhůru. A mám zkušenost, že zrovna když se člověk snaží být co nejvíc potichu, nadělá rámusu jak naschvál hodně. Ale koupelnu a záchod umyju denně, to zas tolik času nezabere. Nesnáším mytí skla a utírání prachu, baví mě vytírat a mýt okna. Žehlení taky nijak hektické, když se prádlo hezky složí, ani se nemusí všechno žehlit. Uklízíme průběžně.
Co se týká návštěv, pokud se ohlásí předem, je samozřejmě naklizeno. A když někdo přijde nečekaně, nemůže čekat, že to bude jak z katalogu. Ostatně přišli snad za námi a ne kontrolovat, kde je jaká pavučinka či trochu prachu. A jinak souhlas s Pentličkou, máme to podobné.
Uklízím průběžně. Pokoj/byt jako klícku asi nebudu mít nikdy, ale to mi nevadí. Loni jsem byla na návštěvě u kamarádky - v bytě, kam se přivdala. Zarazilo mě, že to tam vypadalo jako v katalogu, v kuchyni a obýváku žádné osobní věci, nic. Jen jedna deka pro mimino. Necítila jsem se tam dobře. To už radši mírný binec než tohle.
Beatrice — #6 Však jsem to tam použila - jen jsem si netroufla na to lehce vulgární slovo...
Gabka — #3
já jsem na tom stejně
Celej život bych si přála mít čisto, uklizeno a byt jako z katalogu, a celou tu dobu mám bordel.
No co už. Bezmála 30 let se mnou bydlely děti a různá zvířata, teď sice žiju sama, ale domů chodívám jen přespat. Občas. A to je většinou tma, takže se moc nerozhlížím, zapadnu do postele a ráno zas odcházím, takže v mém bytě svobodně žijí pavouci a spřádají tam v rozích a za nábytkem pavučiny. To má ke katalogu jistě daleko. 
Bohužel jsem pedant a tak jsem s tímto stavem vnitřně nespokojena a slibuju si, že až si na to udělám čas, tak na to vlítnu a to teprve bude byteček jako klícka. Až... jednou.
K tomu se hodí ono okřídlené: "Bordel v bytě, šťastné dítě"
Mám ráda pořádek a čisto, ale nijak to nehrotím. Uklízím přibližně jednou týdně, ale když někam jedu nebo se mi nechce, tak to klidně vynechám. Dokud byly děti malé, byl doma vyslovený bordel, všude hračky, obrázky, origami, plastelínové a jiné "výrobky", občas se našel i prach a neumyté nádobí, nevyprané a nevyžehlené prádlo. Měla jsem jiné priority, než šůrovat byt, věnovala jsem se dětem a taky jsem občas potřebovala oddych. Dnes mám plno času, ale že bych ho trávila úklidem a pucováním bytu, to ne. Zlatá střední cesta, jako ve všem.
organizovaný nepořádek je to, co mám doma já...
útulný bordýlek
Neřekla bych, že uklízím "za každou cenu"
- prostě uklízím průběžně. Taky ze všeho nejvíc asi kuchyňskou linku, stůl a koupelnu. Protože musím mít pocit, že jídlo beru do čistých rukou na čisté ploše a nic nám z něj tudíž nebude.
Mam rada uklizeny utulny byt. Na to je potreba hodne ulozneho prostoru, a to se v Kanade moc nepestuje. Par skrini ve zdi to pro ne jisti. Takze manzel byl poradne prekvapen, kdyz jsem ho zatahla do Ikey nakupovat skrine a skrinky. 98% nasich veci ma v nich sve misto, ale s temi dvema procenty porad bojuju. Jinak na uklid nemam cas, mam na to pani, zaplatpambu!