jehovisti-seznam.jpg
Foto: Shutterstock

Petrovi rodiče se potkali na vysoké škole. Jelikož sdíleli velmi podobný pohled na svět, jejich vztah se vyvíjel očekávaným směrem – svatba a poté dvě děti. Když bylo jejich mladšímu synovi tři roky, oslovili je na ulici v rámci služby zástupci církve svědci Jehovovi. Jejich ideály je oslovily natolik, že se rozhodli svůj dosavadní život zcela změnit. Nechali se pokřtít a vstoupili do jejich společenství.

„Nejvíce se život a víra svědků Jehovových liší asi v tom, že zcela odmítají krevní transfuzi, a to i v přímém ohrožení života,“ vypráví Petr. „Samozřejmě také neslaví pohanské a některé křesťanské svátky. Takže žádné Vánoce, žádné narozeniny či svátky. Také nevěří v peklo jako křesťané. Jinak se ovšem nestraní běžné společnosti. Pokud nestojí na rohu ulice s časopisy, nepoznáš je.“

Třikrát týdně Petrova rodina navštěvovala dlouhé mše a úterní zasvěcení do svatého písma. Největší problém Petr viděl v tom, že zvláště pak pro děti byl jejich program extrémně nezáživný, a navíc si nikdo příliš neláme hlavu s tím, aby děti pochopily, o co se jedná a proč se mají chovat tak, jak se po nich chce. „Že je něco špatně, mi došlo hned na prvním stupni. Byl jsem hrozně smutný, že neslavíme Vánoce, že nikdy nemůžu dostat dárek a ani ho nemůžu někomu dát. Dokonce jsem měl zakázané ve škole zpívat s ostatními koledy. Chtěl jsem se od nich trhnout už tenkrát, ale kvůli našim jsem docela držel takzvaně ústa a krok. Nechtěl jsem, aby jim to bylo líto,“ popisuje.

Vyčleněný byl Petr i z mladistvého světa a prvního randění. Jelikož velmi záhy přišel na to, že je homosexuál, měl smůlu. Svědci Jehovovi se k odlišné orientaci stavěli velmi odmítavě, a navíc jejich víra přikazovala randit pouze s dalším svědkem. „Navíc jsem už od puberty dělal divadlo, kterému se věnuji dodnes, a to se jim také nelíbilo. Když vyšlo v patnácti najevo, že jsem gay, bylo to k nevydržení. Začal sílit tlak od rady starších, abych se nechal pokřtít a stal se příkladným svědkem. To byl pro mě osobně poslední impulz k tomu, abych odešel. Bohužel bohudík byl následně vyloučen i můj otec, jelikož udělal něco, co se jim také nelíbilo. Následovala ho i mamka, moje sestra a švagr, které dlouho šikanovali za to, že spolu žijí na hromádce. Vlastně to byla celá série náhodných událostí, které nás v podstatě zachránily. V odchodu nám nikdo nebránil, ale všichni naši tehdejší „přátelé“ nás zavrhli a jejich víra jim v podstatě zakazovala s námi mluvit. Já si ale připadal velmi svobodný,“ říká Petr.

Petrova rodina začala také konečně slavit Vánoce. „Pamatuju si na ty úplně první. Na náš stromeček. Na to se zapomenout nedá. Škoda, že to nepřišlo dříve, v dětství, kdy mi Vánoce chyběly. Teď je slavíme trochu po svém. Pár kousků cukroví, dárky, ale stromeček nezdobíme. V klidu si sedneme, popovídáme si a pak navštívíme naše přátelé. Je to úleva a svoboda v jednom. Často se zamýšlím nad tím, jestli mi to vůbec něco dalo a musím říct, že ano. Rozhodně na jedné straně pokoru vůči vyšší síle a na straně druhé vědomí, že každá překážka tě posílí. Ze známého přísloví, co tě nezabije, to tě posílí rozhodně beru to druhé,“ uzavírá.

Čtěte také: 

Zdroj: Respondent redakce Petr P.