Ahojda redakce,

fakt chcete vědět, jaké jsem byla dítě? No jasně, že řeknu úplný andílek :o), ale zeptat se tak mojí mamky, tak ta by řekla - takový rarášek - a na to, že jsem jedináček a tak, se mnou měli práci asi jako se třema klukama. Moje mamka je toho názoru, že já byla hodná, jen když jsem spala a něco nevymýšlela.

Ale určitě jsme nebyla ten typ, co si lehl na zem a začal kopat nohama dokola, když jsem něco chtěla, to jsem zažila v U.K., když jsem tam hlídala. To né, já se sem tam ve školce prala s klukama, no, prý jsem je pořád mlátila, a to jsem měla problém do první třídy unést prázdnou aktovku :o) Měla jsem více kamarádů kluků, a tak se mamka už ani nedivila, když jsme přišli celý od bažince či si hráli na vojáky a já chodila domů jako čuně a ne jako dáma, nebo přišla domů se zlomenou rukou či prstem. Mamka to většinou zjistila, když už jsem přišla domů s dlahou, neb jsme si tam došla sama.

Je fakt, že asi měla se mnou dost trpělivost, neb jsem byla dost často v nemocnici s nějakým tím úrazem či na šití, nebo si domů tahala všechny zvířata, co jsem našla venku, a myslela si, že je nikdo nechce a naši pak hledali majitele, jó, musím říct, že bydlíme v paneláku. No, ale proti mému  bratránkovi to asi docela šlo, neb ten zase měl nápady jako vymazat všechny hrnce a skleničky olejem a dát je na místo - to si teta tenkrát fakt užila při umývání nádobí, nebo chodil schválně čůrat sestře do vany, aby tam nebyla dlouho. No je fakt, že u babičky jsme moc dlouho být dohromady nemohli, třeba si pamatuju, jak u pískoviště měl děda velkou hrušku a my pořád na ni lezli, až si bratránek zlomil ruku, když jsme skákali do písku a měli z toho děsnou srandu. Děda se tenkrát už naštval a další víkend bylo po hrušce a nás pískoviště přestalo bavit. Ale byl tam potok se pstruhama, tak jsme měl další zábavu, i když byl pak vždy někdo nemocnej a byl výprask, ale co bylo v té době zakázané, to nás bavilo prostě nejvíce, ale to asi dělaj všechny děti.

Jen doufám, že až já budu mít děti, tak to budou andílci a né jako já :o) Ještě musím říct, že jsem hrozně ráda otvírala a rozebírala hodinky a pak je na atomy dávala našim, když už to nešlo zpátky :o) No nic, jdu pracovat a přeju hezký den.

MartinaC

Také přejeme hezký den a děkujeme za příspěvek :)

Taky jsem byla podobné dítko a moje sestra taktéž - jednou mě třeba mlátila kovovou pistolkou, zatímco já jsem se jí pokusila ukousnout prst :) Ale osobně si myslím, že tohle "vyřádění se" k dětskému věku patří - díky rvačkám, bojům part a dětským válkám jsem se naučila nejen co jsou to kamarádi, co je to držet pohromadě a nevzdávat se, ale i co bolí, že jsou věci, co se nedělají, a že prát se můžeme jak chceme, ale jenom dokud je to sranda, protože ty skutečně vážné věci se rvačkou nevyřeší... A naučila jsem se když už ne milovat své nepřátele, tak si jich aspoň vážit :) Zlaté časy her na indiány, mučednické kůly a vykopávání válečných tomahavků :)

Jaké jsou Vaše dětské zkušenosti s partou, rvačkami a vůbec nějakou tou agresí? Šikanoval Vás někdo? Nebo Vy někoho? A co Vaše děti? Napište nám!

redakce@zena-in.cz

Reklama