„Byla asi půlnoc, když jsem šla domů z baru po docela rušné pražské ulici. Zrovna se tam hádal muž se ženou. Možná to byli partneři. On jí sprostě nadával a v jeden moment k ní přiskočil, bránil jí, aby kolem něj prošla a vrazil jí facku, až zavrávorala. Kolemjdoucí na to koukali, ale nikdo nezasáhl a já taky ne,“ popisuje Lucie, která má dodnes výčitky svědomí.
Foto: Shutterstock
To, co Lucie prožila, rozhodně není ojedinělým případem. Už mnohokrát bylo na kamerách zachyceno, že lidé různá napadení jen mlčky sledovali a nijak nezasáhli. Tomuto fenoménu se věnují i vědci a psychologové. Ze studie Petera Fishera z roku 2011 zveřejněné v odborném magazínu Psychological Bulletin například vyplynulo, že když je lidí, kteří sledují nějaký násilný incident, víc, sledují spíše jeden druhého a rozhodují se, jestli něco podniknou. A často to končí tím, že neudělají nic. Dále se také bojí zodpovědnosti a mnohdy i o vlastní bezpečnost.
„Bála jsem se, že když něco udělám, zaměří se na mě a taky se do mě pustí. Z toho chlapa šel docela strach. A taky jsem se trochu uklidnila tím, že nikdo okolo se do konfliktu taky nevložil. Zpětně mi to ale bylo dost líto, protože jsem si představila, že by někdo na ulici napadnul mě a nenašel by se člověk, který by mi pomohl,“ přemýšlí Lucie.
Přestože nikdo nemůže přesně vědět, jak se ve vypjaté situaci zachová, určitě je lepší mít alespoň teoretickou představu, jak v nejlepším případě postupovat. Jak si počínat v případě toho, že jsme svědkem napadaní, popisuje na svém instagramovém profilu například tým z organizace Moderní sebeobrana.
Ten zdůrazňuje, že vlastní bezpečí je samozřejmě na první místě. Co je ale možné podniknout k záchraně napadené osoby?
- Zavolat policii – tak aby to agresor neviděl a neslyšel
- Udělat rozruch – hlasitý zvuk může upoutat pozornost útočníka, který přestane útočit (klakson u auta, bouchání do něčeho)
- Zakřičet na agresora, ať toho nechá – z větší dálky nebo za překážkou
- Zasáhnout společně – tedy oslovit další lidi, skupina má větší šanci, že agresora odradí
Zdroje: respondentka Lucie, Instagram Moderní sebeobrana, Psychological Bulletin
Čtěte také:
- Pouliční obtěžování. Lenka ho poprvé zažila ve 13 letech, kdy na ni cizí muži křičeli, že jí raší prsa
- K ochraně dětí na sociálních sítích nestačí dohledový systém, je to na rodičích, upozorňuje psychoterapeut Tibor Brečka
Nový komentář
Komentáře
Tohle je samozřejmě reklama na tu sebeobranu, čili příběh se nestal. Nicméně za sebe bych doporučovala nikdy se nemotat do ničeho, pokud vidím nebo mám podezření, že byť i jen jeden z účastníků konfliktu je "pod vlivem". Jedno čeho, drog, alkoholu... od toho prostě pryč. Ti lidi nemyslí, jsou schopní člověka zmrzačit nebo zabít bez mrknutí oka, a nic se jim nestane, protože v našem právním řádu je to polehčující okolnost, když je pachatel násilí pod vlivem drog nebo alkoholu. Možná pak dostane podmínku. Ale člověk, který do konfliktu zasáhl ve snaze někomu pomoci, může pak být nadosmrti invalida nebo rovnou mrtvý. To za to fakt nestojí. Hrdinů jsou plné hřbitovy, jak se říká.
Vůbec bych se do toho nepletla. Jednou jsem to udělala a nikdy více. Přijela policie, napadená žena byla odvezena do nemocnice, tam ji ošetřili, následně jí otrnulo a změnila výpověď. Nikdo jí nic neudělal a tu tržnou ránu na hlavě si způsobila sama svou nešikovností. Pán ji naopak prý zachraňoval. A mě to stálo čas, který jsem strávila "podáváním vysvětlení", proč jsem sakra obtěžovala policii, když se nic nestalo. Dodatečně si mě předvolali a chovali se ke mně tak, jako bych tu ženskou snad zmlátila já. Takže sorry jako, ale nic nebude, příště dělám čelem vzad a odcházím.
Chápu, že ji to štve, ale taky bych nic neudělala. Tedy, nepletla bych se do toho, ale zpoza rohu bych volala policii, že zde došlo k napadení a svědčila bych ochotně. Ale rozhodně nejsem typ, který by na chlapa běžel a hrdinně bránil druhou osobu. Jo, nejsem žádný hrdina. Myslím si, že bych asi nešla do fyzické konfrontace skoro nikdy, s výjimkou dítěte. Pravděpodobně bych nezvládla jen volat policii, kdyby viděla fyzický útok na dítě. Ale nevím. Sama děti mám a nechtěla bych skončit jako pan Velíšek, jak píše Kami. Musel jsem si to vygooglit, já jsem o něm nic nevěděla. Borec, velký borec, zároveň na to ale doplatil. Takže shrnuto, volat policii ano, osobně se tam hrnout, abych dostala po hubě taky, to ne.
No nevim, jestli manželská hádka, křiknu na něj, nebo kopnu do rozkroku a vrhnou se na mě oba dva!
Ono se popravdě není co divit. Vzpomeňme, jak dopadl pan Velíšek z TV Nova. Jednou jsme na parkovišti u Penny viděli s manželem hádku muže a ženy kvůli nedání přednosti nebo co. Manžel mezi ně šel, ať si to vyříkaj normálně jako dospělí jedinci a né jak retardi. Já mu to ale neschvalovala. Co kdyby jeden z nich byl třeba pod vlivem návykové látky nebo měl u sebe nůž apod?
Kdybych šla s mužem, spíš by zakřičel na toho chlapa on. A pokud bych musela muže bránit, tak kopanec do rozkroku snad ještě zvládnu. Možná zakřičet copak tu není žádný chlap? Ale zavolat policii bych zvládla určitě. Po městě sama v noci moc nechodím, jen v zimě večer, když už je tma.
Dnes má snad každý u sebe mobil. Není nic jednoduššího, než přivolat policii.
I když je nepříjemné vidět na ulici násilí na ženě taky bych měla strach se napadené ženy zastat. Muž má přece jen větší autoritu a určitě i sílu kdyby ho agresor taky napadl.