Při svém letošním pobytu v Paříži jsem si nenechala ujít možnost stát se pasažérem na lodi Titanic.

U vchodu jsme s mužem dostali palubní lístky se jmény skutečných pasažérů.
Na lodi bylo 2 200 lidí.
Já jsem byla 21letým violencelistou orchestru, narozeným v Lille. Předtím jsem hrál na parníku Carpathia, ale dostal jsem výhodnější nabídku. Ubytovaný jsem byl ve II. třídě.
Manžel byl 26letý muž z Haiti, Joseph Laroche, z bohaté a vzdělané rodiny, žijící v Paříži. Jel s manželkou Juliette a dcerkami Louise, 1 rok, a Simone, 3 roky, za lepším místem na Haiti. Rodina cestovala ve 2. třídě.

Ono se lehce řekne 1 490 mrtvých. Zde uvádějí citlivější označení – zmizelí, ale když se stanete na chvíli jiným člověkem, znáte nejen jméno, ale i jeho osud, už se na to číslo díváte jinak.

Výstava je koncipována tak, že postupujete od zrodu myšlenky postavit 3 veliké lodě, přes výstavbu, ke spuštění na vodu.
Následuje nalodění – ukázky beden a nalezeného koženého kufru.
Lístky, které se lepily na zavazadla. Podle toho se rozlišovaly nezbytné věci, tj. do kajuty a ty, které šly do skladu.

Jednotlivé sály byly z modrého a černého plyše, byl tam modrý koberec a přítmí, což navozovalo tajemnou atmosféru. Chvílemi jsem opravdu měla dojem, že jsem na lodi, která pluje a lehce se kývá.

Exponáty byly pečlivě popsány – okénko kabiny zdeformované při rozlomení lodi.
Nádobí, které bylo nalezeno pečlivě poskládané v písku, když se rozpadla bedna, ve které bylo uskladněno.
Poštovní pytle, věci pasažérů – zlaté hodinky, šperky, porcelánová nádobka na zubní pastu…

Na obrazovkách dokumentární snímky z výstavby, plavby, vylovení věcí a jejich restaurace.

A jdete chodbou III. třídy, dobře známou, vlevo mříže, které vás oddělují od luxusních vyšších tříd, známé bílé dveře, zlaté knoflíky … a ukázka jedné kajuty.
Cestující této třídy byli rozděleni podle pohlaví a ubytováni po 4: 2 palandy a vyklápěcí stolek, bez oken. A stálé dunění strojů.

Jdeme dál do II. třídy – útulný pokojík – dvojlůžko s noční košilkou a velkou bílou kyticí – zřejmě svatební cesta.
Tato třída byla vybavena jako I. třída na jiných lodích.

A následuje I. třída – vlastně apartmán z několika místností.

Z apartmánu vyjdeme na znovupostavené honosné schodiště s nádherným lustrem. Celé je zastřešené velikou skleněnou kopulí.
Před námi visí hodiny, jejichž čas se zastavil ve 23h30, tj. 10 minut před potopením lodi.

Jdeme dál na krytý můstek, kde na nás dýchne chlad.
Máme výhled na mořskou hladinu, černé nebe s četnými hvězdami. Jsou přesně na stejném místě jako osudné noci.
Vidíme kus ledu, ve kterém jsou stopy rukou a prstů … a cítíme slabounký náraz a takové jako šumění…

Přejdeme ke dvěma deskám se jmény... Ti nahoře mají štěstí...
Ano, my s mužem jsme oba mezi zmizelými, ale manželova rodina přežila, vrátila se do Paříže. Narodil se ještě pohrobek, chlapeček jménem Joseph.

Na konci výstavy byl butik, kde jste si mohli zakoupit předměty z lodi – krabičku s uhlím, šperky ze skla (uvnitř s uhlíky – k tomu jste dostali certifikát, že se skutečně jedná o uhlí vylovené z vraku). Kromě toho repliky předmětů – dózy na zubní pastu, přehoz přes postel ze III. třídy, plakáty, repliky vylovených šperků, plakáty, přívěsky na klíče… Trochu pouť.

Přesto bylo uspořádání takové výstavy dobrým nápadem a byla jsem moc ráda, že jsem tam mohla být.   

          
Reklama