Nejprve bych chtěla poznamenat, že jsem o milence svého manžela již psala, takže teď z té stránky opačné, za kterou mě mnohé odsoudí....

Bylo mi 20, měla jsem lásku až za hrob, bydleli jsme spolu a nikdy jsme nevěřili tomu, že by mezi nás něco mohlo vstoupit.

Bydleli jsme spolu ve vlastním bytě, na podzim druhého roku našeho soužití mi zemřela starší sestra. Majitel domu nám zavřel topení, vodu a my se stěhovali do bytu jeho rodičů, kde jsme měli vlastní pokoj. Rodiče se odstěhovali do nedaleké vesnice ke švagrovi, aby se mohli starat o vnoučata, která byla ještě malá 2 a 7 let.

 

Vánoce jsme si udělali s elektrickými kamínky v našem bytě, živý stromeček nám vydržel neopadávat až do února, tak si asi umíte představit, jaké tam byly podmínky...

V těchto dvou letech přítel skončil VŠ a nastoupil do zaměstnání, bohužel po skončení školy a nástupu do práce se ozvala armáda - povolávací rozkaz. A nebylo to někam za roh, ale až do Nového Mesta nad Váhom, v březnu nástup (nebo v dubnu) to však není rozhodující.

Cítila bych se divně v bytě jeho rodičů, tak jsem odstěhovala do našeho bytu. S přítelem jsme vedli dětský oddíl a jezdili s partou ochránců přírody na vandry, čištění studánek,  také jsme připravovali dětský tábor.

Po nástupu na vojnu jsem najednou zůstala opuštěná, osamocená, za rodiči se mi nechtělo taky dojíždět každý den. Jednou týdně na schůzku s dětmi. V té době jsem změnila i zaměstnání, prostě jedna změna za druhou. Abych se necítila tak sama, jezdila jsem o víkendech s partou na vandry.

Ryana člověka, který řídil tyto akce ochranářů,  jsem znala stejně dlouho jako svého přítele, vždycky měl své milenky (většina z řad ochranářů) a já ho za to odsuzovala, byl ženatý a měl dvě malé děti, jenže člověk míní a srdíčko mění.

Snad právě proto, že jsme všichni byli kamarádi, tak jsme měli i společnou řeč. V týdnu jsme spolu dokončovali přípravy tábora, o víkendech jezdili hromadně ven.

Na táboře jsme se sblížili a já se dostala do pozice těch nenáviděných milenek.... Nutno podotknout, že v té době jsem jí ještě nebyla, ale všichni mě za ni považovali.

Přítel z vojny se dostal domů jednou za měsíc, dopisy přicházely i odcházely každý den, pošťáci z nás měli radost.

Po táboře jsem se stala i tou milenkou, za kterou mě stejně všichni považovali.
Tábor skončil a další akce byl velký vandr, přítel přijel na víkend na opušťák, tak jsme se účastnili, alespoň prvního víkendu.

 

Byla to muka, všichni na mě koukali jako na milenku a na tu, co zradila toho člověka, co trpí na vojně,  byl to snad nejdelší víkend v mém životě.

Přítel začínal tušit, že se něco děje.
Na vojnu odjel a v dopisech z vojny psal, že dostane modrou knížku...

Během léta opravdu modrou knížku dostal, já se dostala do situace, jak vše vyřešit.
Rozhodla jsem se, že je opustím oba. Přítel mi řekl, ať ho neopouštím, že mi vše odpustí, ale já se bála, že by mi už nikdy nevěřil. Ryanovi jsem také řekla, ať se vrátí k manželce hlavně kvůli dětem, že už ho nechci nikdy vidět.

Odešel a za hodinu se vrátil, že se mnou chce být na celý život, prý už nechce obelhávat sebe ani děti, do týdne se nastěhoval a jsme spolu už 13 let.
Bála jsem se, že mne bude také podvádět, že se nezmění, za tu dobu jsem se dozvěděla o jedné milence a bylo to u nás hodně zlé, ale zabojovala jsem a zase je vše o.k.

Ne že bych se zastávala milenek, ale chtěla jsem ukázat trochu jiný pohled na věc.

Ala Faba

 

Inu cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné....  Moc ti držím palečky, abys byla v životě šťastná a nemusela již nikdy bojovat s noční můrou jménem Milenka....

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY