Dnes tu máme ukázku nové jarní kolekce, zatímco venku sněží jako blázen. Těšíte se už na jaro? Přemýšlíte dopředu o jarním šatníku?
Upřímně? Já takhle vůbec nepřemýšlím. Jsem člověk, který se snaží žít v přítomném okamžiku. Teď je zima, taková ta vánoční, a je vlastně strašně hezké pozorovat materiály, struktury, vrstvy. Mám ale pocit, že jaro je pro mě ještě hrozně daleko. Ne proto, že bych se netěšila, ale proto, že teď prostě žiju zimou. Nepřeskakuju roční období, snažím se být vždycky tam, kde právě jsem.
Říká se, že pro krásu se musí trpět. Platí to i pro vás? Třeba že si vezmete méně oblečení jen proto, aby to bylo stylové, i když je vám zima?
Ano, tohle rčení ke mně bohužel dlouho patřilo. A otevřeně o tom mluvím, že jsem si tím prošla hodně extrémně, měla jsem poruchy příjmu potravy. Takže kdyby někdo mohl tohle rčení korunovat, tak jsem to byla já. Myslím, že jsem v tom „trpění pro krásu“ byla opravdu královna. Ale s postupem času se to změnilo. Dnes se snažím, aby mi bylo hezky a pohodlně.
Takže když je zima, řešíte styl, nebo hlavně pohodlí?
Kdybyste se mě na to zeptala před pěti lety, byla bych přesně ten typ, co trpí v krátkém topu a stylových kouscích. Ale jak říkala moje babička: „Ty si na mě ještě vzpomeneš.“ A měla pravdu. Dnes se snažím dělat maximum pro to, aby mi bylo dobře. Když vidím mladé holky s holými břichy v zimě, říkám si: „Ježišmarja, vemte si něco na sebe.“ Asi už trochu páprdovatím. Ale když někam jdu, chci se cítit šik. Klidně si vezmu něco krátkého a jednou za čas si to prostě protrpím, ale už vědomě.
Takže s věkem přichází určitá úleva?
Ano. Člověk opouští urputné boje. Je pohodlnější. Nevystavuje se věcem, které mu nejsou příjemné, a když už, tak výjimečně. A pak si to zase měsíc „léčí“.
Vy jste měla narozeniny v říjnu, že?
Ano, v říjnu.
Překročila jste takový ten pomyslný přelom mezi třicítkou a čtyřicítkou… Děsí vás čtyřicítka?
Vůbec. Já jsem asi fakt šťastný člověk, protože takhle nepřemýšlím. I když to zní jako klišé, že věk je jen číslo, tak to tak opravdu mám. Mám za sebou sedm a půl roku dlouhý vztah a rok od rozchodu. A mám pocit, že jsem se znovu narodila. Ne proto, že by ten vztah byl špatný, ale proto, že jsem poprvé od patnácti let sama. Prožívám něco jako vlastní pubertu, hledala jsem, kdo vlastně jsem, a strašně jsem si ten proces užila. Byla to jedna velká poznávací jízda a je mi teď opravdu dobře. Věk vůbec neřeším.
Jak vypadal ten přerod? Kde jste začínala?
Začala jsem novým bytem. Malou garsonkou. Ze 150 metrů jsem šla do 34. Ale pokaždé, když jsem odemkla dveře, říkala jsem si: „To je moje. To je můj prostor.“ Do té doby jsem byla zvyklá se přizpůsobovat, většinou jsem se stěhovala k partnerům, do jejich prostoru. Nebyla to chyba, bylo mi v tom krásně. Ale poprvé v životě jsem si mohla byt navrhnout úplně podle sebe. Dělat věci, které mě baví. A to mě strašně osvobodilo a dodalo mi sebevědomí.
V garsonce před sebou člověk neuteče.
A to já miluju. Opravdu miluju být sama se sebou. Nikdo mě nesoudí. Můžu chodit v otrhaných teplákách, mít pleťovou masku na obličeji… V partnerství se lidé samozřejmě taky nesoudí, ale já mám prostě potřebu se líbit. Tady si můžu dovolit být úplně sama sebou.
Takže pleťová maska je něco, co by muž neměl vidět?
Ano. Jsou věci, které si ženy mají dělat samy pro sebe. Je to jejich rituál. Výsledek ať klidně vidí, ale ten proces si chci užít sama.
Když jste říkala, že si umíte udělat čas sama pro sebe hezký, co tím přesně myslíte?
Pro mě to znamená hudbu opravdu nahlas, většinou tanec, ale vlastně cokoliv, co mi v tu chvíli přijde přirozené. Hodně je to také o rozmazlování vlastního těla, krémování, péče, nebo třeba když mám kartáč na celulitidu, tak ho používám opravdu poctivě. Stejně tak pleťové masky. Je to čas, kdy se věnuji sama sobě a neberu ohledy na nikoho jiného. Skrze tu péči o tělo se vlastně znovu učím mít se ráda a zamilovávat se sama do sebe. Je to takový prostor, kdy se zastavím, vypnu všechno kolem a soustředím se jen na sebe.
Když zůstaneme ještě u módy, myslíte si, že móda a to, co člověk nosí, má nějakou „trvanlivost“? Že si v určitém věku už něco nemůže dovolit, nebo že by měl svůj styl přizpůsobovat věku?
Když jste mi tu otázku položila, napadlo mě, že i já sama tím, že je mi tolik, kolik mi je, vidím určité změny. Třeba to, že kůže na nohách už není tak pevná jako u dvacetiletých holek. To je samozřejmě přirozené, prostě to tak je. Takže si to někdy přizpůsobím tím, že si vezmu silonky, abych se cítila lépe.
Jinak si ale myslím, že je to vlastně jedno. Podle mě není důležité to, co má člověk na sobě, ale energie, kterou vyzařuje. Když si na sebe vezmu třeba jen černou barvu, je to upnuté, ale cítím se v tom pohodlně a dobře, tak věřím, že i outfit, který by mohl působit nenápadně, může být sexy a energický, protože mu dávám svou energii.
Co se vám tedy líbí na značce Lindex, která tu dnes představuje svou novou kolekci?
Mně se strašně líbí kvalitní materiály. Mám ale velký problém s tím, že mám pocit, že i některé moje oblíbené značky začaly materiály trochu šidit a že oblečení je méně kvalitní. Hrozně mě to trápí. Nesnáším, když něco vyndám z pračky a je to zašedlé. V tu chvíli to pro mě ztratí nejen vzhled, ale i lesk, takový ten původní půvab. A právě proto mám ráda značku Lindex. Vidím, že se pořád zlepšují, v materiálech, v udržitelnosti i celkovém přístupu. Strašně se mi líbí myšlenka té značky a také to, jaké ženy kolem sebe sdružuje. Když se tady rozhlédnu, vidím silné ženy, a to se mi opravdu moc líbí. A mimochodem bych chtěla doplnit, že za ten rok, co jsem sama, si hodně pěstuji ženská přátelství a strašně mě to baví. Opravdu to miluji.
Čím si vysvětlujete, že jste si k ženským přátelstvím a kruhům našla cestu až v poslední době?
Nechci působit ezotericky, ale dřív jsem se žen trochu bála. Teď je mi s nimi strašně hezky. Nejde jen o to, že si můžeme tak trochu zadrbat, ale hlavně o to, že můžeme jít do hlubokých témat. Do věcí, které muž prostě nemůže úplně pochopit, protože nemá stejné tělo a stejnou zkušenost jako my. Když půjdu hodně do hloubky, myslím si, že jsem byla částečně vychovávaná k soupeření. Nechci, aby to vyznělo tak, že by rodiče něco udělali špatně, to vůbec ne, ale u nás byla vždycky velká orientace na výkon. A když je člověk orientovaný na výkon, má tendenci soupeřit s lidmi kolem sebe, a často právě s jinými ženami, protože jsou vnímány jako sokyně. Ve chvíli, kdy jsem neměla partnera a neměla jsem komu co dokazovat, jsem se v tom najednou uvolnila. Zároveň je důležité říct, že dřív jsem veškerý volný čas, kterého nebylo mnoho, trávila s partnerem. A teď můj volný čas žádný partner nenaplňoval. O to víc jsem byla vděčná za kamarádky, které jsou naprosto fantastické.
V nejbližší době vás čeká řada pracovních projektů. Na co se teď nejvíc soustředíte?
Pracovně nás čeká natáčení druhé řady pořadu Naked Attraction, takže se na to už teď trochu připravujeme. Zároveň jsem nedávno točila film a několik seriálů. Bylo toho opravdu hodně. Vždycky, když se mě někdo ptá, co všechno dělám, tak se úplně leknu, abych na něco nezapomněla, takže raději konkrétní projekty nejmenuji. Ten poslední půlrok byl hodně náročný, ale zároveň krásný. Mám pocit, že s každou prací nějakým způsobem vyrostu.
Teď mě čeká další seriál, druhá řada Naked Attraction a v divadle jsem měla asi pět premiér, takže toho bylo opravdu hodně. Jsem ale strašně vděčná. Moc jsem toho nenaspala, ale mám spoustu energie právě z té práce.
Když se ještě vrátíme k pořadu Naked Attraction, který je velmi odvážným formátem – jaké jsou reakce ve vašem okolí? A změnil vám tento projekt pohled na nahotu a na to, jak hodnotíme své partnery?
Uvědomila jsem si sama o sobě, že jsem opravdu člověk, který nesoudí. Nahota mě totiž strašně odzbrojuje. V momentě, kdy vidíte nahého člověka, jak je ryzí a otevřený, by mě ani nenapadlo někoho shazovat nebo hodnotit. Spousta lidí mi říká: „Nevím, jak jsi to zvládla.“ Když stojíte tváří v tvář nahému člověku, je úplně bezbranný. Nemá se kam schovat. A v tu chvíli, alespoň já, nemám absolutně žádnou tendenci ho za něco soudit. Možná jsem se v tom teď trochu zamotala, ale chtěla jsem říct hlavně to, že jsem si znovu dokázala, že dokážu přijmout kohokoliv, jakkoliv. Zároveň si myslím, že umím najít a ocenit krásu v každém člověku a že tělo je vlastně jen schránka. Také jsem si znovu uvědomila, že v pořadu byly ženy různých tvarů. Moje nemoc byla vždycky hodně zaměřená na extrémní hubenost a vychrtlost a dřív se mi líbily hlavně velmi hubené ženy. Dnes, i díky Naked Attraction, se mi líbí plné tvary. Ty ženy jsou plné života a mají v sobě něco, co neumím úplně přesně pojmenovat, takovou šťavnatost. Mám pocit, že takové tělo dokáže pojmout mnohem víc vjemů a energie. Když se pohybuje velmi hubená dívka, ten pohyb je ostrý. Když se pohybuje žena, která má plnější tvary, je ten pohyb měkký. A možná i proto, že je mi tolik, kolik mi je, a často nade mnou visí otazník mateřství, mám pocit, že maminka má být měkká. Aby se k ní dítě mohlo schoulit. Aby to bylo měkké.
Napadlo vás někdy, že byste se sama do podobné soutěže přihlásila?
To mě nikdy nenapadlo. A myslím si, že bych to ani nezvládla. Nestydím se ve svém domově, před partnerem, kterého si vyberu. Miluji jakoukoliv nahotu, duševní i fyzickou. Ale jít nahá do televize, to rozhodně ne. O to víc obdivuji lidi, kteří do toho jdou. Vždycky si říkám, že jsou neuvěřitelní. Postavit se tam úplně nazí, před celý národ. To opravdu klobouk dolů.
Zdroj infromací: Autorský rozhovor
Nový komentář