Byly doby, kdy si Blažena na kočky nepotrpěla. Když byly děti malé, nemohla jim přijít na jméno, a misky, které ve vnitrobloku připravovala pro toulavky stará paní, by nejraději vyhodila. Jenže jak šel čas, děti odrostly, s manželem se rozvedla prostě proto, že už je nic nedrželo u sebe a na prahu pětašedesátky byla Blažena svobodná jako pták, ale taky osamělá. A v té době při věšení prádla objevila na dvoře kotě, černobílou kočičku, která žalostně mňoukala, ale také vděčně předla, když jí žena vzala do náruče.
Blažena nejdřív poctivě rozvěsila letáčky s oznámením, že se našlo kotě, ale nikdo se neozval a Lízinka, jak jí pojmenovala, se pomalu usídlila v jejím bytě i srdci. Pak přišel Mourek, kterého jí nechali na hlídání sousedi a pak už si ho nevzali zpátky. Pak Kalupinka, dlouhosrstá kočka, která se Blaženě líbila na umísťovací výstavě kočičího depozitu. Pana Černého našla sraženého u silnice a vypiplala ho, i když vypadal na umření. Vločku si přivezla z dovolené v Třeboni a ta jí jako překvapení porodila Sazi, černé kotě.
Foto: Shutterstock
Byt byl najednou plný kočičích pelechů, kočičích záchodů, misek a mňoukání.
„Mami, tady je to jak v zoo,“ říkala jí dcera Jana, když přijela na návštěvu. „Smrdí to tady. Dala bych ti pohlídat Matouše, ale nevím, jestli by tu mezi kočkama přežil.“
„Nesmysl,“ ohradila se Blažena, „všechny jsou hodné.“
„Nejsou mami, chtěla jsem pohladit toho černého a seknul po mě.“
„To na něj nemůžeš sáhnout jen tak, bez přípravy. Nezná tě.“
„Ty jsi opravdu kočičí mutr,“ mávla Jana rukou. „Opravdu jsem si myslela, že pohlídáš malého alespoň občas.“
„Jestli se ti to tu nelíbí, můžu přijet k tobě, víš, že mám Matouška ráda,“ nabídla Blažena, ale sama si v duchu přiznávala, že vnouček by narušil její kočičí svět, kterému vládla. Její království, ve kterém nebylo pro další lidi místo.
Jestli Jana kočky tolerovala, syn Martin byl ještě horší.
„Mami, nech si dvě, nebo tři a ostatní rozdej, nebo si alespoň už žádný nepořizuj, až tyhle umřou. Byt vypadá hrozně, a navíc tě to stojí spoustu peněz. Jen veterinář a žrádlo. Vsadím se, že za sebe neutratíš tolik, co za ty kočky. Ani sem nemůžu pozvat Anetu, má alergie, nevím, co by to s ní tady udělalo.“
„Alergie, to si lidi jen sugerují,“ Blažena vlastně ani sama nevěděla, proč jí řeči jejích dětí tak popouzí. Možná ji mrzelo, že nechápou, že kočky jsou jediné, které se k ní navečer přitulí u televize, nebo jí dráždilo, že nesdílejí její touhu pomáhat tisícům tvorů, kteří jsou někde opuštění, hladoví, nemocní… Když myslela na nemocné kočky, dělalo se jí zle a měla pocit, že je jí domů ještě pár chlupáčů vejde, že musí něco dělat, chránit je před auty, před lidmi, zimou a hladem.
Pak na Facebooku našla nabídku adopce slepé Andělky, a rozhodla se, že odteď bude pomáhat těm, o které nikdo nemá zájem. Nemocná zvířata stála víc peněz, víc úsilí, víc nervů, Blažena měla pocit, že nemá ani minutu času nazbyt. Kočky hluché, umírající, bez packy… Svět se zdál Blaženě čím dál víc nepřátelský a nebezpečný.
„Mami, to už není normální,“ zlobila se Jana, „už nemáš ani na jídlo a vypadá to tu jako v lazaretu.“
„Ty to nechápeš, potřebují mě.“
Pak přišly stížnosti ze společenství vlastníků.
„Paní Helclová, od vás z bytu jde zápach, a kočky znečišťují dvůr. Nemůžete jich mít v bytě tolik,“ říkala jí důrazně předsedkyně.
„Paní Helclová, ta zvířata chodí po domě.“
Pak začaly chodit dopisy, které jí vyhrožovaly hygienou, pak dokonce anonym, kde se psalo, že kočky otráví, taky účty za veterinu.
Domov přestal být klidným místem, zvířata se prala, škrábala nábytek, z bytu se ozývalo ječivé mňoukání a Blažena se najednou přistihla, jak klečí nad mrtvým tělem kocoura Tomáše, kterého si vzala z ulice na dožití, ve špinavých teplácích, uplakaná a vyčerpaná až do morku kostí. V bytě byl nepořádek a kočky neklidně pobíhaly sem a tam, rozrušené pachem smrti.
Blažena se těžce postavila, našla mezi hromadami kočičích antibiotik mobil a vytočila Janino číslo.
„Janičko, kocour mi umřel a já nevím, co dál. Já už vůbec nevím, co dál.“
Na druhé straně se ozvalo povzdychnutí. „Jasně, mami. Už jedu. A najdi si číslo na ty útulky, které ti kočky pořád cpou. Takhle už to dál nejde.“
Odložila mobil, zavinula mrtvé tělíčko do deky, a rozhlédla se kolem sebe.
„Je vás tu moc, Lízinko,“ řekla tiše. „A já už na to nemám sílu.“
Jak se na příběh dívají odborníci?
Příběh Blaženy ukazuje poměrně častý psychologický mechanismus, kdy se zvířata postupně stávají náhradním zdrojem blízkosti a smyslu života. Ve chvíli, kdy člověk prožije významné životní změny – odchod dětí z domova, rozvod nebo ztrátu každodenního partnerského kontaktu – může se objevit silný pocit osamělosti a prázdnoty. Péče o zvíře pak často přináší okamžitou emoční odezvu: kontakt, dotek, pocit potřebnosti a každodenní strukturu. U Blaženy bylo první kotě pravděpodobně zdrojem útěchy a nového smyslu, který jí pomohl překlenout náročné období života.
Postupem času se ale z původně zdravého vztahu může stát mechanismus, který začíná nahrazovat jiné důležité vztahy a potřeby. Blažena postupně přebírá roli „zachránkyně“, která má pocit, že právě ona musí pomáhat opuštěným a nemocným zvířatům. Taková role může posilovat pocit vlastní hodnoty a významu, zvlášť když se člověk jinak cítí přehlížený nebo ztratil své dřívější životní role. Zároveň se ale zvyšuje riziko, že péče přeroste možnosti člověka – finanční, fyzické i psychické. V psychologii se někdy mluví o tzv. záchranářském syndromu nebo o formě hromadění zvířat, kdy dobrý úmysl pomáhat postupně přerůstá v situaci, která přestává být zvládnutelná.
Důležitým momentem v příběhu je také konflikt s okolím a s vlastními dětmi. Rodina i sousedé upozorňují na problém, ale Blažena jejich reakce vnímá spíše jako útok než jako snahu o pomoc. To je pro podobné situace typické – člověk se může cítit nepochopený a ještě víc se uzavírá do světa, který si vytvořil. Teprve ve chvíli fyzického i psychického vyčerpání přichází moment uvědomění, že situace přesáhla jeho síly. V takových případech bývá velmi důležitá citlivá pomoc blízkých i odborníků, kteří mohou pomoci najít rovnováhu mezi přirozenou potřebou pečovat a schopností zachovat si vlastní životní prostor, zdraví i vztahy s lidmi.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Naše články:
- Na pokraji sil jsem požádala matku o pomoc. Namísto hlídání vnoučat mi dala přednášku, jak je naše generace neschopná, svěřuje se Hana
- Myslela, že budou spolu „dokud je smrt nerozdělí“. Jenže pak Petr odešel do důchodu a šedesátiletá Bára podává žádost o rozvod, už s ním nemůže žít
- Dusila jsem se v tichu. Ve 52 letech jsem se rozhodla odejít, říká Jana
Nový komentář
Komentáře
Partnerova příbuzná měla jeden čas doma koček 29. Ale. Byla v produktivním věku (40), pracovala, o kočky se starala vzorně, bydleli na samotě v domečku, tudíž kočky nikoho neobtěžovaly. K tomu manžel, děti. Naprosto v pořádku vše. Teď už je jí přes 50, kočičky pomalu umírají a ona zatím nové nepořizuje, sama uznává, že s věkem klesá energie. Teď jich má jen 11. Pokud to člověk zvládá a zvířata jsou zaopatřená, proč ne. Ale každý by si měl umět říct dost.
Syn měl pravdu, u televize by se přitulila i jedna nebo dvě.
Že už byly cítit a toulaly se po domě, bylo vidět, že to paní nezvládla.
A já jsem si myslela, že takové případy jsou jen z nějakých filmů. Taky byl nějaký film - asi horor - o tom, jak ta majitelka měla moc koček a ony ji nakonec sežraly. Prosím vás, no dobře, stará osamělá ženská má psíčka nebo kočičku, ale pokud začne do svého domova stěhovat všechny potulné kočky z okolí? Kde ta paní vůbec bydlí? V mém okolí jsem si nevšimla nějakého většího množství potulných koček. A jsou kočky vůbec - no jak to říct - vlk, pes - smečka, kráva, ovce - stádo, drůbež - hejno, tak co jsou kočky co do společenství? Nevím.
Tohle ale není žádná pomoc nebohým zvířátkům. Kočky nejsou smečkové zvíře jako pes, mít hodně koček pohromadě v malém prostoru bytu jim způsobuje stres, perou se, můžou si navzájem způsobit zranění, ječí, ničí věci, nejsou čistotné atd. V bytě nejsou podmínky k chovu většího množství koček, a logicky to vede ke stížnostem na zápach a hluk, v horším případě i šíření nepořádku do dalších prostor domu. To je jen iluze dotyčné osoby, že ty kočky zachraňuje, ve skutečnosti je to takové lepší vězení kombinované s nemocnicí. Jestlipak by sama chtěla v něčem takovém žít - v omezeném prostoru s haldou cizích ženských, které se s ní budou o všechno přetahovat? Asi těžko, že. Ale to holt někdy té osobě docvakne až když už je to fakt za hranou. Jako v tomto případě. Blažena má štěstí, že jí dcera je ochotná pomoci. Taky jí mohla říct "když jsou ti kočky milejší než lidi, tak se starej" a dát od toho ruce pryč. Snad se poučila a nebude se historie opakovat.
Tak, paní měla moji shovívavou podporu do momentu, kdy padla hláška, že alergie si lidé jenom sugerují. Mám tchýni s těžkou alergií na arašídy. Určitě si to je vsugerovala, jasně. Švagrová má alergii na psy, když k nim jedeme, musím dětem obléct věci speciálně uchovávané ve skříni mimo obytné prostory, a čerstvě umyté vlasy atd. Protože máme těch hafanů pět a ona má fakt hnusnou alergii, i přes léky k nám nemůže a my se snažíme ji alergeny nevozit. Prý sugesce. A jinak, jak se říká, všeho s mírou. Řekla bych, že paní chyběla láska rodiny, proto ji hledala u zvířat. Já tu potřebu pomáhat chápu, máme všech pět psů z druhé nebo třetí ruky. Ale drahé to je, ne že ne.