Už jako malá jsem byla hrozné dítě, maminka vždycky lamentovala, že má sice tři holky, ale já vydám za dva kluky. K mému dětství se váže nejen fůra úrazů, ale i dost průšvihů. Moje mladší sestry byly více méně bezproblémové. Zato já samá radost, ještě než jsem začala chodit do školky, už se mnou byly trable.

Začalo to tím, že jsem šla v neděli s dědečkem na fotbal, to víte, dostal za úkol mne hlídat (mě, 5leté dítě), aby bylo možné uvařit nedělní oběd, oblékly mě do hezkých šatiček a už se šlo. Chvilku jsem seděla vedle dědy a pak se vytratila, hned vedle hřiště bylo JZD, ve kterém bylo spoustu strojů a mezi nimi i kombajny, u kterých jak na potvoru byla velká plechovka s barvou. Po celou dobu zápasu mě děda nepostrádal, ale když se mělo jít domů, tak si mne všiml, měla jsem ruce až po lokty od oranžové barvy, jak vypadaly šaty, je škoda popisovat. Chudák děda, doma dostal samozřejmě nadáno a mamka s babičkou nade mnou spráskly ruce. Barvu z mých rukou dostaly nějak domů, ale v pondělí se jelo k lékaři a já z toho mám dodnes ekzém.

Další úraz na sebe nenechal dlouho čekat, stalo se to v sobotu, kdy jsme mívaly pravidelně napuštěnou ve vaně vodu a koupaly se, vždy jsem ve vodě vydržela nejdéle, ale stalo se mi to osudným. Podařilo se mi v té vaně rozbít hlavu, a to tak, že jsem spadla hlavou na takový ten chránič, který měl zabránit, aby voda z vany přetekla. Ještě, že byla doma teta, která měla řidičák, hned jsme jeli na pohotovost, tam mi dírku na čele zašili a dodnes mi zůstala jizva.

Levá ruka v dlaze snad ani nebyla moje vina, stalo se to těsně před nástupem do první třídy. Byly jsme na návštěvě u tety, ta měla (teda má) tři kluky. Kdo jiný než já jsem si s nimi chtěla hrát. Prováděli jsme spolu lumpárny a lezli po stromech. Úraz se mi, jak jinak, přihodil na stromě, byli jsme vylezení na staré velké jabloni, kluci si mě dobírali, že neumím sedět bez držení. Jako velká hrdinka jsem se pustila, nic by se však nestalo, kdyby do mě ten nejstarší nestrčil a já nesletěla dolů jak zralá hruška. No a jak to dopadlo, je jasné, zase úrazovka a levou ruku jsem měla čtyři týdny v dlaze. Měla jsem něco s klíční kostí, naštěstí toto zranění se nijak neprojevuje.

Mamka už si začínala dělat plané naděje, že jsem z těch, jak s oblibou říká, zlomenin vyrostla. Chodila jsem už do čtvrté třídy a blížili se prázdniny, v půlce května už bylo hezky teplo, a tak jsme dováděli venku holky i kluci dohromady. Stalo se to, zrovna když jsme hráli vybíjenou, hřiště u nás nebylo, tak jsme si hráli na silnici, tehdy naštěstí nejezdilo tolik aut. Při uhýbání míči, aby mě netrefil, jsem spadla na zem, na tom by samo o sobě nic nebylo, kdyby mi kolem projíždějící jeden ze starších dětí nepřejel kolem nohu v kotníku. Bylo jen slyšet, jak to zapraskalo, a můj pláč, noha mi okamžitě začala modrat a nemohla jsem se na ni postavit. Ostatní děti se kolem mne shlukly a někdo zaběhl k nám domů. Taťka byl doma, přišel pro mne a zase jsme jeli na úrazovku. Domů jsme dojeli až večer a já se tvářila jako hrdina. Měla jsem roztříštěnou kůstku v kotníku, sádru jsem měla až do konce prázdnin. Tento už naštěstí poslední úraz byl ten nejhorší. Mám totiž od té doby tu zraněnou nohu kratší, čímž se mi samozřejmě zkřivila páteř, tzv. skolióza. Záda mě dost často bolí, no a když špatně šlápnu, hned mám vymknutý kotník.

No a posuďte samy, jak chcete takovým úrazům zabránit? Moje mladší sestry neměly nikdy žádný úraz, až na nějaké to odřené koleno, a já, to jste si mohly přečíst.

Wanda

Děkujeme za pěkný příspěvek ke článku, omlouváme se ze trochu opožděné uveřejnění (posíláte toho teď před Vánoci skutečně hodně) a přidělujeme 500 bodů do VVS.

Jaké jste byly Vy, ženy-in? Také samá „zlomenina"? Nebo jste byly hodné a poslušné holčičky? A co vaše děti?

Reklama